http://purl.org/vocab/frbr/core# dcterms: http://purl.org/dc/terms/ sdo: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sdo# sao: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sao# lex: http://purl.org/lex#" xml:base="http://linked.opendata.cz/resource/" resource="legislation/cz/decision/2012/29-Cdo-935-2012/expression/cz/decision/2012/29-Cdo-935-2012/cs">

29 Cdo 935/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně METALURGIE, s. r. o., se sídlem v Praze 10 – Strašnicích, V korytech 972/12, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 25260090, proti žalovanému Ing. T. H., zastoupenému Mgr. Petrem Macákem, advokátem, se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Kolínská 1686/13, PSČ 130 00, o zaplacení 316.891,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského v Praze pod sp. zn. 16 Cm 190/2003 , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2011, č. j. 14 Cmo 191/2010-195 , takto : Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2011, č. j. 14 Cmo 191/2010-195 , se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. února 2010, č. j. 16 Cm 190/2003-177 , uložil žalovanému zaplatit žalobci 316.891,- Kč spolu úrokem z prodlení ve výši 8,5 % od 9. listopadu 2001 do zaplacení ( výrok I. ) a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. října 2011, č. j. 14 Cmo 191/2010-195 , změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 316.891,- Kč spolu úrokem z prodlení ve výši 8,5 % od 9. listopadu 2001 do zaplacení zamítl ( první výrok ) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů ( druhý výrok ). Jde přitom o v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu , když usnesením ze dne 5. června 2007, č. j. 3 Cmo 495/2006-119 , zrušil rozsudek ze dne 29. května 2006, č. j. 16 Cm 190/2003-104 , jímž soud prvního stupně žalobě vyhověl. Odvolací soud vyšel z toho, že :1 ) Žalovaný byl v období od 16. března 2000 do 27. listopadu 2000 jednatelem žalobkyně. 2 ) Při „ přebírání společnosti novými jednateli byl zjištěn inventurní rozdíl ve výši 316.891,04 Kč “, jehož zaplacení se žalobkyně domáhá z titulu náhrady škody za porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře podle § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb. , obchodního zákoníku ( dále též jen „ obch. zák. “ ). 3 ) Žalovaný se brání tím, že schodek vznikl ještě před jeho nástupem do funkce a neodpovídá za něj. Současně uplatnil námitku zániku žalobou uplatněné pohledávky v důsledku jednostranného započtení. Na takto ustaveném základu odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Tvrdí-li žalobkyně, že jí vznikla škoda, musí ji prokázat. Žalobkyně dovozuje vznik škody z nesrovnalosti mezi evidovaným a skutečným stavem majetku, tvrdíc, že žalovaný porušil povinnost zajistit řádné vedení účetnictví a evidence. To však samo o sobě o vzniku škody jako majetkové újmy nic nevypovídá. Žalobkyně netvrdila a tím méně doložila, že by schodek na majetku vznikl za dobu výkonu funkce žalovaným. Přitom žalovanému není „ cokoli konkrétně vytýkáno “. Dovodil-li soud prvního stupně , že v případě vzniku schodku před nástupem žalovaného do funkce měl žalovaný zjistit, kdo za schodek odpovídá a požadovat od něj náhradu, jde o tvrzení jdoucí nad rámec žalobou vymezeného skutku. Celá žaloba, uzavřel odvolací soud , pramení z nepochopení rozdílu mezi odpovědností zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách zjištěný při inventuře, a odpovědnost jednatele za porušení jeho povinnosti vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu ( dále též jen „ o. s. ř. “ ). Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení před odvolacím soudem je zatíženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( uplatňujíc tak dovolací důvody vymezené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. ) a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Vadu řízení dovolatelka spatřuje v absenci poučení podle § 118a o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že nebyla „ po celé řízení vyzvána, aby doplnila svá skutková tvrzení a navrhla důkazy k jejich prokázání “. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobkyně dosud žalobou uplatněnou pohledávku neprokázala, měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. V rovině právního posouzení věci pak dovolatelka namítá, že odvolací soud chybně vyložil ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák. v rozsahu, v němž upravuje nesení důkazního břemene. V této souvislosti dovozuje, že důkazní břemeno o tom, „ zda ke škodě skutečně došlo v důsledku porušení jeho povinnosti, kterou nevykonával s péčí řádného hospodáře “ přešlo na žalovaného. Jakkoliv v řízení zůstalo sporné, zda jednal s péčí řádného hospodáře, je to právě žalovaný, kdo nese v tomto směru důkazní břemeno. Přitom „ skutečnost, že jednal s péčí řádného hospodáře “, žalovaný neprokázal. Nehledě k tomu odvolací soud pominul, že žalovaný pohledávku žalobkyně uznal, když se proti ní snažil započíst svoji údajnou pohledávku za žalobkyní; jakkoliv je zápočet podle názoru dovolatelky neplatný, je z něj zřejmé, že žalovaný pohledávku dle § 407 odst. 3 obch. zák. uznal. Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu nesprávný výklad § 194 odst. 5 obch. zák. , jde-li o otázku nesení důkazního břemene, přehlíží, že žalovaný se měl tvrzeného porušení náležité péče dopustit v období před 1. lednem 2001, kdy byla do ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák. ( zákonem č. 370/2000 Sb. ) včleněna úprava přenosu důkazního břemene na člena představenstva akciové společnosti ( resp. v souladu s § 135 odst. 2 obch. zák. jednatele společnosti s ručením omezeným ). Jak přitom Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, úpravu přenosu důkazního břemene na člena představenstva ( resp. jednatele ) podle ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák. nelze vztahovat na jednání, k nimž došlo před 1. lednem 2001 ( srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007 , k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 10. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 4462/2008 , nebo v rozsudcích ze dne 29. července 2010, sp. zn. 23 Cdo 3665/2008 či ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011 , jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu dále citovaná – na webových stránkách Nejvyššího soudu ). V projednávané věci dovolatelka nese důkazní břemeno i ve vztahu k tvrzení, že žalovaný nejednal s náležitou péčí. Nejvyšší soud shledává správným i závěr odvolacího soudu , podle něhož ze samotné skutečnosti, že evidovaný stav majetku neodpovídá stavu skutečnému, nelze dovozovat vznik škody, ani usuzovat na její výši. Dovolatelka se tudíž mýlí, má-li za to, že v řízení byl vznik škody prokázán. Prokázány ostatně dosud nebyly ani ostatní předpoklady odpovědnosti žalovaného za tvrzenou škodu. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jednatel odpovídá za řádný ( v souladu s požadavkem náležité péče, resp. péče řádného hospodáře jsoucí ) výkon funkce, nikoliv za výsledek své činnosti. Jedná-li s náležitou péčí, resp. péčí řádného hospodáře, není povinen hradit společnosti škodu, byť by v důsledku takového jednání vznikla ( srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011 , uveřejněného pod číslem 75/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2869/2011 ). Důvodnou však Nejvyšší soud shledává námitku dovolatelky uplatněnou v rovině dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Jak totiž plyne z obsahu spisu, odvolací soud – vycházeje z odlišného právního názoru než soud prvního stupně – změnil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl žalobu proto, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní, aniž by žalobkyni bylo poskytnuto poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, v jakém směru musí doplnit rozhodující skutečnosti, k jakým tvrzením musí označit důkazy a jaké budou následky nesplnění této výzvy. Tím však zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( srov. rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011 , uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i judikaturu v něm citovanou ). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( § 243a odst. 1 věta první o. s. ř. ), napadený rozsudek podle § 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. pro tuto vadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( § 243b odst. 3 věta první o. s. ř. ). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný ( § 243d odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř. ). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího. Rozhodné znění občanského soudního řádu , podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm ( do 31. prosince 2012 ) se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 19. prosince 2013 JUDr. Petr Šukpředseda senátu