Description
| - Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) občanského soudního řádu ( dále jen „ o. s. ř. “ ), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. ). Po obsáhle rekapitulaci průběhu celé věci namítá, že exekutor se dopustil nesprávného úředního postupu tím, že nevydal žádný exekuční příkaz směřující k provedení nařízené exekuce, ale vydal pouze příkaz k úhradě nákladů exekuce a tři exekuční příkazy vůči dlužníkům povinného o provedení exekuce přikázáním pohledávek, avšak právě a jen ve výši nákladů exekuce. Na samotnou pohledávku, pro kterou byla exekuce nařízena, exekuční příkazy nevydal, a tudíž ani nic nevymohl. Dále uvádí, že promlčecí doba ohledně práva na náhradu „ škody “ není dvouletá, „ ale řídí se skutečně speciálními ustanoveními ( ve vztahu k obecné promlčecí době podle § 106 odst. 1 obč. zákoníku týkající se náhrady škody ) zákona č. 82/1998 Sb. “. Současně je přesvědčen, že postup exekutora, který vymohl od dlužníka částku 92.000,- Kč, kterou si ponechal na pokrytí exekučních nákladů, je v rozporu s dobrými mravy. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí proto spatřuje jednak v odpovědi na otázku, zda se exekutor dopustí nesprávného úředního postupu nevydáním exekučních příkazů k vymožení pohledávky oprávněného, a jednak v otázce, která se týká uplatnění promlčecí doby u nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. Ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
|