http://purl.org/vocab/frbr/core# dcterms: http://purl.org/dc/terms/ sdo: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sdo# sao: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sao# lex: http://purl.org/lex#" xml:base="http://linked.opendata.cz/resource/" resource="legislation/cz/decision/2012/28-Cdo-598-2012/expression/cz/decision/2012/28-Cdo-598-2012/cs">

28 Cdo 598/2012-109 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce PhDr. A. K., CSc., Krakovská 1346/15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 769.234,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 251/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2011, č. j. 64 Co 325/2011-91, takto : I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se v tomto řízení domáhá náhrady škody, která mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem ( nečinností ) exekutora JUDr. Martina Růžičky v rámci exekuce, jež byla nařízena usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. února 2003 a jejímž provedením byl právě jmenovaný exekutor pověřen. Tvrdí, že v důsledku nečinnosti exekutora se jeho pohledávka stala nevymahatelnou, jelikož žalobcův dlužník ( povinný ) byl dříve než došlo k vymožení pohledávky vymazán z obchodního rejstříku. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 31. března 2011, č. j. 18 C 251/2009-71, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu částku 769.234,- Kč s příslušenstvím ( výrok I. ), a rozhodl o náhradě nákladů řízení ( výrok II. ). Soud prvního stupně vzal za zjištěné, že usnesením ze dne 28. února 2003 Okresní soud ve Zlíně nařídil exekuci k uspokojení pohledávky žalobce a jejím provedením pověřil JUDr. Martina Růžičku, exekutora, který exekučním příkazem ze dne 11. dubna 2003 rozhodl o provedení exekuce prodejem movitých věcí povinného a téhož dne provedl jejich soupis, avšak ty byly sepsány již dříve jiným exekutorem v průběhu dalšího exekučního řízení. Dále měl soud za prokázané, že exekutor následně vydal bezúspěšné exekuční příkazy k postižení jiných pohledávek povinného a žalobce nepodal poddlužnické žaloby. Usnesením ze dne 9. května 2007 pak Okresní soud ve Zlíně rozhodl o zastavení exekuce na majetek povinného, neboť ten byl vymazán z obchodního rejstříku; současně rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit exekutorovi jím vynaložené náklady, přičemž posledně uvedený výrok napadl žalobce odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Brně tak, že napadený výrok o nákladech exekutora potvrdil. Uplatněný nárok žalobce soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti ( notářský řád ). U škody, jež mají představovat zaplacené náklady exekutora, soud neshledal existenci odpovědnostního titulu, neboť rozhodnutí, jímž byla žalobci uložena tato povinnost, nebylo pro nezákonnost zrušeno ( či změněno ), a dále zdůraznil, že ve vztahu k této škodě nelze odpovědnost státu dovozovat ani z nesprávného úředního postupu. Pokud jde o škodu, jež má odpovídat pohledávce žalobce, která se stala nevymahatelnou, neshledal soud v činnosti exekutora ( v rámci nařízené exekuce ) nesprávný úřední postup, neboť tento postupoval v souladu se zákonem č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti ( exekuční řád ) a o změně dalších zákonů, když bezprostředně po nařízení exekuce vydal exekuční příkaz k prodeji movitých věcí povinného ( které však již byly postiženy v jiné exekuci ) a následně vydal exekuční příkazy k postižení jiných peněžitých pohledávek povinného. Na ty však plněno nebylo a žalobce nepodal poddlužnické žaloby proti dlužníkům povinného. Kroky exekutora směřovaly k provedení exekuce, avšak vzhledem k nedostatku postižitelného majetku povinného nebylo možné exekuci realizovat, a nelze proto v činnosti exekutora shledat nesprávný úřední postup. Soud dále zdůraznil, že žalobce v řízení ani netvrdil ( tím méně prokazoval ), že povinný v době, kdy probíhala předmětná exekuce, disponoval takovým ( postižitelným ) majetkem, z nějž by mohla být pohledávka uspokojena. Nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku průtahů ( ve výši 240.000,- Kč ) soud žalobci nepřiznal, jelikož toto právo shledal k námitce žalované promlčené, neboť žalobce se o vzniku tvrzené nemajetkové újmy dozvěděl nejpozději dne 7. ledna 2009 ( nabytí právní moci usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. 5. 2007 ), nárok na její náhradu u žalované uplatnil ( společně s nárokem na náhradu majetkové újmy ) dne 14. března 2007, avšak žalobu u soudu podal až dne 31. července 2009, tj. až po marném uplynutí šestiměsíční promlčecí doby ( § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. ). Z těchto důvodů soud žalobu v celém rozsahu zamítl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. září 2011, č. j. 64 Co 325/2011-91, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry, které učinil soud prvního stupně, považujíce je za správné. Zopakoval, že právo na zadostiučinění za nemajetkovou újmu je promlčené, neboť žalobce se o vzniku újmy, která vznikla do 7. ledna 2007 ( správně až do 7. ledna 2009 ), dozvěděl nejpozději téhož dne, a jestliže žalobu u soudu podal až dne 31. července 2009, učinil tak po marném uplynutí šestiměsíční promlčecí doby ( § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. ). U nároku na náhradu nákladů exekuce soud zdůraznil, že jej nelze přiznat, neboť u něj chybí odpovědnostní titul ( není zde nezákonné rozhodnutí ). Pokud jde o náhradu nedobytné pohledávky, připomněl, že exekutor se nedopustil nesprávného úředního postupu, neboť bezprostředně po nařízení exekuce vydal příkazy k postižení jiných pohledávek povinného, a to nikoliv pouze ve výši nákladů exekuce, ale ve výši celé exekuované pohledávky, přičemž s ohledem na to, že na majetek povinného bylo vedeno více exekucí, není navíc možné s jistotou určit, zda by právě tato skutečnost ( tvrzený nesprávný úřední postup ) měla za následek vznik majetkové újmy žalobce. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) občanského soudního řádu ( dále jen „ o. s. ř. “ ), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. ). Po obsáhle rekapitulaci průběhu celé věci namítá, že exekutor se dopustil nesprávného úředního postupu tím, že nevydal žádný exekuční příkaz směřující k provedení nařízené exekuce, ale vydal pouze příkaz k úhradě nákladů exekuce a tři exekuční příkazy vůči dlužníkům povinného o provedení exekuce přikázáním pohledávek, avšak právě a jen ve výši nákladů exekuce. Na samotnou pohledávku, pro kterou byla exekuce nařízena, exekuční příkazy nevydal, a tudíž ani nic nevymohl. Dále uvádí, že promlčecí doba ohledně práva na náhradu „ škody “ není dvouletá, „ ale řídí se skutečně speciálními ustanoveními ( ve vztahu k obecné promlčecí době podle § 106 odst. 1 obč. zákoníku týkající se náhrady škody ) zákona č. 82/1998 Sb. “. Současně je přesvědčen, že postup exekutora, který vymohl od dlužníka částku 92.000,- Kč, kterou si ponechal na pokrytí exekučních nákladů, je v rozporu s dobrými mravy. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí proto spatřuje jednak v odpovědi na otázku, zda se exekutor dopustí nesprávného úředního postupu nevydáním exekučních příkazů k vymožení pohledávky oprávněného, a jednak v otázce, která se týká uplatnění promlčecí doby u nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. Ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 10a o. s. ř. ) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 ( srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony ). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ( účastníkem řízení ), zastoupenou advokátem ( § 241 odst. 1 o. s. ř. ), který byl po podání dovolání ( ke dni 30. července 2012 ) vyškrtnut ze seznamu advokátů, i ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( § 236 odst. 1 o. s. ř. ). Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [aniž by šlo o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b ) o. s. ř., neboť soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem zrušen], může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a ) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží ( § 237 odst. 3 o. s. ř. ). O nesprávné právní posouzení věci ( které jako dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatel uplatňuje ) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo přiléhavě vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav chybně aplikoval. Ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., jež se v dané věci aplikuje, zakládá objektivní odpovědnost státu ( bez ohledu na zavinění ), jíž se nelze zprostit a která vyžaduje současné splnění třech předpokladů : 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody ( srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. 28 Cdo 578/2011, obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 5, ročník 2000, sešit 1, nebo jeho rozsudek ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1000, sv. 14 ). Dovodil-li odvolací soud v napadeném rozhodnutí, že se exekutor při výkonu exekuční činnosti nedopustil nesprávného úředního postupu, neboť neporušil povinnosti uložené mu ustanoveními § 46 a § 47 zákona č. 120/2001 Sb., jelikož bezprostředně po nařízení exekuce ( usnesením ze dne 28. února 2003 ) vydal ( tři ) příkazy k postižení jiných pohledávek povinného ( dne 14. dubna 2003 ), a to nikoliv pouze ve výši nákladů exekuce, ale ve výši celé exekuované pohledávky, a ještě před tím exekučním příkazem ( ze dne 11. dubna 2003 ) rozhodl o provedení exekuce prodejem movitých věcí povinného, je tento jeho závěr – za daných skutkových okolností – správný, exekutor se totiž bezprostředně po nařízení exekuce pokusil zabezpečit rychlý a efektivní výkon exekučního titulu. Je třeba zdůraznit, že sporuje-li žalobce tento závěr, činí tak výlučně prostřednictvím námitek, jimiž zpochybňuje zjištěný skutkový stav, když tvrdí, že exekutor nevydal žádný exekuční příkaz směřující k provedení nařízené exekuce, ale vydal pouze příkaz k úhradě nákladů exekuce a tři exekuční příkazy vůči dlužníkům povinného o provedení exekuce přikázáním pohledávek, avšak právě a jen ve výši nákladů exekuce. Žalobce ovšem přehlíží, že při zkoumání otázky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. mu není k dispozici dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., určený ke zpochybnění správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu; z nich dovolací soud ve svých dalších úvahách vychází. Právě takový důvod však žalobce uplatňuje, když zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že exekutor bezprostředně po nařízení exekuce vydal příkazy k postižení jiných pohledávek povinného do výše celé exekuované částky. Jedná se totiž zřetelně o závěr skutkový, nikoliv právní ( jde o výsledek hodnocení v řízení provedených důkazů, nikoliv o aplikaci právních norem na zjištěný skutkový stav ). Zpochybňuje-li tudíž žalobce tento závěr odvolacího soudu, jde o polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, nikoliv s právním posouzením věci. Nadto je vhodné ještě uvést, že Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že nesprávný úřední postup spočívající v porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené době ( § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. ) by mohl být příčinou vzniku škody tehdy, pokud by bylo prokázáno, že žalobce „ ztratil “ pohledávku vůči svému dlužníku právě v důsledku této kvalifikované nečinnosti soudu. Pro takový závěr je ovšem významné zjištění, zda by bylo možno splnění závazku při obvyklém běhu událostí očekávat, kdyby k nesprávnému úřednímu postupu soudu nedošlo ( srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1820, sv. 25 ). Právě citované závěry pak lze přiměřeně aplikovat i v nyní projednávané věci. Žalobce totiž v tomto řízení netvrdil, a tím spíše ani neprokazoval, že by povinný v době, kdy probíhala předmětná exekuce, v níž mělo dojít k jím tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu exekutora, disponoval takovým ( postižitelným ) majetkem, z nějž by mohla být pohledávka při obvyklém běhu událostí uspokojena. Není proto možné uzavřít, že v případě jiného průběhu exekuce ( postupu exekutora ) by se žalobce uspokojení své pohledávky domohl, chybí tak další z kumulativních podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu, a to příčinná souvislost mezi ( tvrzeným ) nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Pokud jde o závěr o promlčení práva na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, je třeba úvodem připomenout, že zákon č. 82/1998 Sb. je ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru předpisu speciálního k obecnému. Obecnou úpravu je možno použít tam, kde speciální předpis její aplikaci nevylučuje, a to buď výslovným zákazem anebo tím, že stanoví něco jiného. Ustanovení § 32 zákona č. 82/1998 Sb. obsahuje zvláštní úpravu promlčení práva na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci, týkající se zejména počátku a délky lhůt, a proto použití ustanovení § 106 odst. 1 a 2 obč. zák. vylučuje. Právní závěry odvolacího soudu, jenž počátek běhu promlčecí doby u nároku na náhradu nemajetkové újmy ztotožnil s okamžikem pravomocného skončení exekučního řízení, přitom korespondují s ustálenou judikaturou dovolacího soudu ( srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011 ). Jestliže odvolací soud dovodil, že ke dni zahájení soudního řízení o náhradu nemajetkové ( i majetkové ) újmy ( dne 31. července 2009 ) bylo uplatněné právo na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v důsledku uplynutí šestiměsíční doby již promlčeno ( § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. ), neboť žalobce se o vzniku nemajetkové újmy dozvěděl nejpozději dne 7. ledna 2009, nelze než tento jeho závěr považovat za správný. Namítá-li dále žalobce, že postup exekutora, který si vymoženou částku ponechal na pokrytí exekučních nákladů, je v rozporu s dobrými mravy – § 3 odst. 1 obč. zák., jedná se o námitky, které byly dovolatelem uplatněny až v dovolání, a jde tedy o tzv. novoty, k nimž není možno v dovolacím řízení přihlížet ( srov. § 241a odst. 4 o. s. ř. ). Nadto se jeví vhodným ještě dodat, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze zpravidla považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi ( srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 308, sv. 3, či usnesení téhož soudu ze dne 28. června 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, uveřejněné tamtéž pod C 3761, CD 3 ), přičemž právě o takový případ se v posuzované věci jedná. Současně je zřejmé, že zmíněná námitka se přímo nevztahuje k žalobcem vymezené majetkové i nemajetkové újmě. S ohledem na shora uvedené pak nelze než závěry odvolacího soudu shledat zcela souladné s příslušnými ustanoveními zákona i jejich výkladem obsaženým v judikatuře Nejvyššího soudu, a není tak důvodu považovat jeho rozhodnutí za zásadně právně významné dle § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř., pročež Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c ) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 3. července 2013 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r. předseda senátu