http://purl.org/vocab/frbr/core# dcterms: http://purl.org/dc/terms/ sdo: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sdo# sao: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sao# lex: http://purl.org/lex#" xml:base="http://linked.opendata.cz/resource/" resource="legislation/cz/decision/2012/28-Cdo-2842-2012/expression/cz/decision/2012/28-Cdo-2842-2012/cs">

28 Cdo 2842/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně HEIM Trade SE, IČ : 26970805, se sídlem v Brně, Vídeňská 264/120b, zastoupené JUDr. Milanem Kružíkem, CSc., advokátem se sídlem v Brně, Příkop 2a, za účasti 1 ) M. Č., 2 ) J. B., 3 ) V. K., 4 ) L. Š., účastníci 1 ), 3 ) a 4 ) zastoupeni JUDr. Kárimem Titzem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, 5 ) České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČ : 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za vedlejšího účastenství na straně žalobkyně 1 ) M. L., 2 ) M. L., 3 ) J. L., o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 311/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2012, č. j. 18 Co 216/2010-230, takto : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně a vedlejší účastníci vystupující na její straně jsou povinni společně a nerozdílně nahradit účastníkům řízení 1 ), 2 ), 3 ) a 4 ), každému rovným dílem, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 9.583,20 Kč, a to účastníkům 1 ), 3 ) a 4 ) k rukám JUDr. Kárima Titze, advokáta. III. Ve vztahu mezi žalobkyní, vedlejšími účastníky vystupujícími na její straně a 5 ) účastníkem řízení nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2010, č.j. 55 C 311/2004-138, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně v řízení podle části páté občanského soudního řádu ( dále jen – „ o. s. ř. “ ) domáhala nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Brno ze dne 17. 9. 2004, sp. zn. 1226/92/4-RBD, určením, že M. Č., J. B. ( do jejíchž práv a povinností v průběhu řízení vstoupil pozůstalý syn J. B. ), V. K. a L. Š. nejsou podílovými spoluvlastníky ve výroku rozsudku soudu prvního stupně specifikovaných pozemků ( dále jen – „ předmětné pozemky “ ). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že výše označeným pravomocným rozhodnutím příslušného pozemkového úřadu byly předmětné pozemky vydány účastníkům řízení jakožto osobám oprávněným ve smyslu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen – „ zák. o půdě “ ). Dotčený správní orgán vycházel z pravomocného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 9. 1996, sp. zn. 18 C 269/93, jímž bylo určeno, že účastníci řízení jsou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 písm. c ) zák. o půdě osobami oprávněnými domáhat se vydání předmětných pozemků, jež z rukou jejich právních předchůdců přešly na stát z důvodů uvedených v ustanovení § 6 odst. 1 písm. r ) zák. o půdě. V době odnětí přídělu zemědělské usedlosti právním předchůdcům účastníků řízení ( na základě rozhodnutí Odboru zemědělství rady Městského národního výboru v Brně ze dne 7. 9. 1959, sp. zn. Zem-680/1959 ) přitom předmětné pozemky sloužily zemědělské výrobě ( byly užívány Jednotným zemědělským družstvem Komárov ). Byť z rozhodnutí Krajského národního výboru v Brně vydaných před odnětím dotčených pozemků vyplýval záměr vybudovat v předmětné oblasti průmyslovou zónu, ke změně charakteru původně zemědělských pozemků došlo až po jejich převzetí státem. Železniční vlečka vybudovaná na části sporných pozemků, stejně tak jako jejich zpevnění za účelem vytvoření provozní a manipulační plochy, pak nepředstavuje stavbu tvořící překážku vydání předmětných pozemků, zvláště bylo-li příslušným drážním úřadem rozhodnuto o odstranění železniční vlečky ve lhůtě do 30. 11. 2010. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud shledal rozhodnutí pozemkového úřadu správným, když dovodil, že účastníci řízení mají ve vztahu k předmětným pozemkům postavení oprávněných osob ve smyslu ustanovení zákona o půdě, na pozemky se vztahuje působnost uvedeného zákona, neboť sloužily účelům zemědělské výroby v době přechodu na stát ( § 30 zák. o půdě ), a nejsou dány překážky bránící jejich vydání ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c ) zák. o půdě. Odvolací soud proto žalobě směřující proti dotčenému rozhodnutí pozemkového úřadu nevyhověl. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Co do důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. ). Konkrétně namítala, že změna charakteru předmětných pozemků z pozemků zemědělských na pozemky zastavěné průmyslovou zónou nastala dříve, než došlo k jejich odnětí státem. Upozorňovala přitom na rozhodnutí Krajského národního výboru v Brně ze dne 12. 7. 1957 a 20. 8. 1958 a na stavební povolení stran železniční vlečky ze dne 4. 11. 1959. Zpochybňovala rovněž závěr odvolacího soudu o tom, že pozemky nejsou zastavěny stavbou železniční vlečky, poukazujíc na okolnost, že tato stavba v době rozhodování soudu dosud nebyla odstraněna. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Účastníci 1 ), 2 ), 3 ) a 4 ) se ztotožnili se závěry soudů nižšího stupně a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 10a o. s. ř. ) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 ( srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony ). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ( účastnicí řízení ), zastoupenou advokátem ( § 241 odst. 1 o. s. ř. ) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( § 236 odst. 1 o. s. ř. ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ( § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku ( usnesení ) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. ), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b ) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ). Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ( aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. ), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a ) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží ( § 237 odst. 3 o. s. ř. ). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil ( srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody ). O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Zpochybňuje-li ovšem dovolatelka závěr odvolacího soudu, že předmětné pozemky v době odnětí přídělu zemědělské usedlosti právním předchůdcům účastníků řízení ( k 7. 9. 1959 ) sloužily zemědělské výrobě ( byly užívány Jednotným zemědělským družstvem Komárov ), pročež se na ně ve smyslu ustanovení § 30, § 1 odst. 1 písm. a ) zák. o půdě vztahuje působnost tohoto zákona ( srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009 ), brojí tím proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, jakožto výsledku hodnocení provedeného dokazování. Uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. ( rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ), jehož prostřednictvím ale na zásadní právní významnost napadeného rozsudku odvolacího soudu usuzovat nelze ( § 237 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř. ). Okolnost, že výstavba železniční vlečky vedoucí přes předmětné pozemky byla povolena teprve po odnětí pozemků právním předchůdcům účastníků řízení, ostatně potvrzuje závěr odvolacího soudu, že pozemky v době odnětí zastavěny nebyly a složily k provozování zemědělské výroby. Rovněž námitky dovolatelky vůči závěrům odvolacího soudu o tom, že předmětné pozemky nejsou zastavěny stavbami bránícími jejich vydání oprávněným osobám ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c ) zák. o půdě, směřují proti skutkovým závěrům odvolacího soudu. Nelze přitom ztrácet ze zřetele, že odvolací soud svůj závěr, že v posuzovaném případě vydání pozemků nebrání překážka jejich zastavěnosti, nezaložil pouze na zjištění, že vybudovaná železniční vlečka má být v dohledné době odstraněna, ale též na zjištění, že pozemky nejsou zastavěny takovou trvalou a hlavní stavbou, která by způsobovala trvalou změnu využití pozemku ( srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 1993, sp. zn. 15 Ca 46/93, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým číslem 70, roč. 1994, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1000/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, roč. 1999 ). Závěr odvolacího soudu, že v daném případě nejsou dány překážky vydání předmětných pozemků restituentům respektuje též judikaturu Ústavního soudu, dle níž je pojem zastavěnosti pozemku třeba vykládat spíše zužujícím způsobem a v každém konkrétním případě je třeba volit takovou interpretaci, která by směřovala k maximálnímu naplnění účelu restituce a současně respektovala proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku na vydání původních pozemků a prosazením konkrétního veřejného zájmu ( srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, či ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01 ). Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolatelka nepředestřela žádnou právní otázku, jež by zakládala zásadní právní významnost napadeného rozsudku odvolacího soudu ( § 237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř. ). Nejvyšší soud proto její dovolání, aniž nařizoval jednání ( § 243a odst. 1 věty první o. s. ř. ), jako nepřípustné odmítl ( § 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř. ). Podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem, § 146 odst. 3 o. s. ř. mají účastníci 1 ), 2 ), 3 ) a 4 ) vůči žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení sestávajících z odměny za zastupování účastníků advokátem počítané poté, co vyhláška č. 484/2000 Sb. byla z důvodu protiústavnosti zrušena ( srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl.ÚS 25/12 ), z tarifní hodnoty 25.000,- Kč ( § 9 odst. 3 písm. a/ vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále jen – „ advokátní tarif “ ), tj. ve výši 2.100,- Kč ( § 7 bod 5 advokátního tarifu ), dále snížené o 20 % za každou zastupovanou osobu ( § 12 odst. 4 advokátního tarifu ). Při zastupování čtyř osob tak odměna advokáta činí 6.720,- Kč ( 4 x 1.680,- Kč ) a paušální náhrada hotových výdajů advokáta dosahuje 1.200,- Kč ( § 13 odst. 3 advokátního tarifu ). Součástí nákladů je též 21 % daň z přidané hodnoty ( § 137 odst. 3 o. s. ř. ). Nejvyšší soud proto žalobkyni a vedlejším účastníkům vystupujícím na její straně uložil, aby účastníkům 1 ), 2 ), 3 ) a 4 ) nahradili náklady dovolacího řízení ve výši 9.583,20 Kč. Ve vztahu mezi žalobkyní, vedlejšími účastníky vystupujícími na její straně a 5. účastníkem řízení nebylo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalobkyně a vedlejší účastníci nemají na náhradu nákladů řízení právo a 5. účastníkovi v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly ( § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. ). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. listopadu 2013 JUDr. Josef R a k o v s k ý předseda senátu