http://purl.org/vocab/frbr/core# dcterms: http://purl.org/dc/terms/ sdo: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sdo# sao: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sao# lex: http://purl.org/lex#" xml:base="http://linked.opendata.cz/resource/" resource="legislation/cz/decision/2012/28-Cdo-1750-2012/expression/cz/decision/2012/28-Cdo-1750-2012/cs">

Podána ústavní stížnost. Výsledek US : odmítnuto Datum rozhodnutí US : 11.7.2013 28 Cdo 1750/2012U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně JUDr. M. D., bytem v P. 6, Š. 6, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Pikolou, advokátem se sídlem v Praze 6, Volavkova 1848/17, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 3,809.750,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 235/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2012, č. j. 69 Co 498/2011-66, takto : I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. 8. 2011, č. j. 27 C 235/2010-40, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 3,809.750,- Kč s příslušenstvím ( výrok I. ), a rozhodl o náhradě nákladů řízení ( výrok II. ). Uvedená částka měla být dle žalobního návrhu zaplacena k rukám správce konkursní podstaty jako náhrada škody způsobená konkursní podstatě postupem Krajského soudu v Praze tím, že tento soud nedal z podnětu žalobkyně správci konkursní podstaty závazný pokyn, aby zahrnul do konkursní podstaty i pohledávku úpadce ve výši žalované částky, jež v době, kdy na ni žalobkyně soud upozorňovala, ještě nebyla promlčená. Soud shledal, že žalobě nelze vyhovět již s ohledem na absenci aktivní věcné legitimace na straně žalobkyně. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ani zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti ( notářský řád ), ani zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, nezakládá právo konkursního věřitele podat svým jménem žalobu ve prospěch třetí osoby ( zde správce konkursní podstaty, respektive ve prospěch majetkové podstaty úpadce, kterou spravuje ). Podotkl dále, že již sama logika argumentace dovolatelky zpochybňuje existenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a škodou, protože pokud by mohl u soudu nárok vůči libovolnému dlužníkovi úpadce uplatnit každý z věřitelů, pak by nemohla tvrzená nečinnost soudu být relevantní příčinou promlčení pohledávky, neboť by se jí mohl domáhat kdokoliv z věřitelů, tedy i žalobkyně. Za správný označil soud rovněž poukaz žalované na subsidiaritu odpovědnosti státu ve vztahu k závazku primárního dlužníka. Zdůraznil dále, že žalobkyně jako konkursní věřitelka, a tedy i účastnice konkursního řízení, musí svá práva uplatňovat v konkursním řízení způsobem zákonem upraveným, a uzavřel, že s ohledem na skutečnost, že se žalobkyně v tomto řízení sama pro sebe žádných práv nedomáhá, je třeba žalobu bez dalšího jako nedůvodnou zamítnout. K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 1. 2. 2012, č. j. 69 Co 498/2011-66, potvrdil ( výrok I. ) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ( výrok II. ). Odvolací soud zhodnotil rozhodnutí soudu prvního stupně jako správné a přisvědčil jeho závěru, že žádný z výše zmíněných předpisů neumožňuje konkursnímu věřiteli žalovat způsobem, jakým to v tomto řízení činí žalobkyně. Zdůraznil, že dovozuje-li žalobkyně svou aktivní věcnou legitimaci z ustanovení § 15 a § 16 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, přehlíží, že tato ustanovení dopadají pouze na případy v nich uvedené, tedy nároky z neúčinných a odporovatelných právních úkonů. V tomto řízení se však žalobkyně domáhá náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem konkursního soudu. Domáhat se náhrady škody takto vzniklé je ovšem oprávněn v souladu s ustanoveními § 13 a § 15 zákona č. 82/1998 Sb. pouze ten, komu škoda vznikla, a to svým jménem a na svůj účet, aniž by přitom speciální zákonná úprava dávala konkursnímu věřiteli možnost „ žalovat “ takovýto nárok ve prospěch konkursní podstaty. S ohledem na uvedené tedy odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež označila za přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. s ohledem na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, jež dle ní spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž řízení je stižené vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( § 241a odst. 2 o. s. ř. ). Dovolatelka odmítla názor odvolacího soudu o absenci aktivní věcné legitimace pro podání projednávané žaloby na její straně. Zdůraznila, že pokyn konkursního soudu, nezahrnovat předmětnou pohledávku do konkursní podstaty a nevymáhat ji, měl za následek vznik škody na konkursní podstatě, a konkursní správce by tedy měl dle ní takto vzniklou škodu vymáhat ve prospěch konkursní podstaty. Nečiní-li tak, je k podání žaloby za něj aktivně legitimována dovolatelka jako osoba mající v konkursním řízení postavení věřitele. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí je tudíž dle dovolatelky dán tím, že odvolací soud nezohlednil, že každý konkursní věřitel může za správce konkursní podstaty žalovat ve prospěch podstaty jakoukoliv pohledávku. S ohledem na uvedené tedy dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s právními závěry vyslovenými v napadeném rozsudku a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( „o. s. ř. “ ), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 10a o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a ) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně ( jímž rozhodl „ jinak “ ) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b ) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a ) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu uvedeného ustanovení přitom nelze usuzovat z tvrzení, jež pouze popírá právní závěry odvolacího soudu založené na relevantních ustanoveních hmotného práva a jež nadto postrádá jakoukoliv argumentační oporu v právních předpisech na věc dopadajících. Vyšel-li odvolací soud ve svých úvahách z úpravy práv věřitelů obsažené v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, jež zakládá v § 15 a § 16 pouze právo věřitelů samostatně se domáhat plnění z neúčinných a odporovatelných právních úkonů úpadce, nikoliv však samostatné právo věřitelů požadovat případnou náhradu škody vzniklé na konkursní podstatě v její prospěch pak jeho úvahám není důvodu cokoliv vytýkat. Zákonná úprava určuje v zájmu řádného průběhu konkursního řízení jednoznačně práva a povinnosti příslušející jeho jednotlivým účastníkům, a není zde tak prostoru pro takovou konstrukci práv a povinností účastníků konkursního řízení, jež by daný zákonný rámec přesahovala. Ostatně ani dovolatelka sama v nejmenším nepodpořila své tvrzení jakoukoliv argumentací, natožpak argumentací, která by se opírala o právní úpravu dané problematiky, a která by tak mohla být pokládána za relevantní zpochybnění závěrů odvolacího soudu. V daném případě tedy dovolání neposkytuje pražádný podklad pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Nejvyššímu soudu proto nezbylo než dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c ) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 13. února 2013JUDr. Jan E l i á š, Ph.D. předseda senátu