Description
| - Zásadní právní význam lze přiznat otázce vzniku nároku na náhradu škody způsobené nezákonným trestním stíháním v případě, že obviněný nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v rozporu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu, reflektující judikaturu Ústavního soudu. Dle konstantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu České republiky ( srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 35, svazek 6/1991, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1813, svazek 24/2003 ) odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje; rozhodující je zde výsledek trestního řízení. Systematickým a logickým ( extenzivním ) výkladem byl učiněn závěr, že stejný význam a důsledky jako zrušení pravomocného usnesení o vznesení obvinění pro nezákonnost má zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby, tedy alespoň došlo-li k němu z určitých důvodů. Při takovém výsledku trestního stíhání je totiž třeba vycházet z toho, že obviněná osoba čin nespáchala, a že proti ní nemělo být zahájeno trestní stíhání.
|