http://purl.org/vocab/frbr/core# dcterms: http://purl.org/dc/terms/ sdo: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sdo# sao: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sao# lex: http://purl.org/lex#" xml:base="http://linked.opendata.cz/resource/" resource="legislation/cz/decision/2012/26-Cdo-3818-2012/expression/cz/decision/2012/26-Cdo-3818-2012/cs">

26 Cdo 3818/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce T. K., zastoupeného obecnou zmocněnkyní Mgr. Lucií Motlíkovou, bytem Praha 1, Karlovo nám. 670/25, proti žalované B. S., zastoupené JUDr. Liborem Vašíčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Křemencova 1, o zaplacení částky 93.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 9 C 17/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2012, č. j. 20 Co 198/2012-89, takto : I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění : Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. června 2012, č. j. 20 Co 198/2012-89, potvrdil rozsudek ze dne 25. října 2011, č. j. 9 C 17/2011-64, jímž Okresní soud Praha-východ ( soud prvního stupně ) vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 93.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud mimo jiné dovodil, že žalovaná a O. V. ( vlastník domu na adrese „ Lázeňská, Praha 1 “, v němž se nacházely nebytové prostory, o jejichž pronájem projevil zájem žalobce – dále jen „ nebytové prostory “ ) uzavřeli „ zprostředkovatelskou smlouvu “, na jejímž základě měla žalovaná za provizi zajistit O. V. nájemce do nebytových prostor. Dále rovněž dovodil, že dne 2. dubna 2008 uzavřeli žalovaná s žalobcem „ smlouvu podle § 641 odst. 1 věty druhé “ zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy účinném znění – dále jen „ obch. zák. “ ( správně zřejmě smlouvu /o zprostředkování/ podle § 642 obch. zák. ), v níž se žalovaná zavázala, že za provizi 93.000,- Kč dohodne s vlastníkem nebytových prostor, aby do 20. dubna 2008 uzavřel s žalobcem nájemní smlouvu, na jejichž podstatných náležitostech se dohodli ( nájemní smlouva mezi O. V. a žalobcem nebyla do 20. dubna 2008 /a ani později/ uzavřena ); takovouto smlouvu, která podle odvolacího soudu obsahovala podstatné náležitosti smlouvy o nájmu nebytových prostor ( § 3 zákona č. 116/1990 Sb., v tehdy účinném znění – dále jen „ zákon č. 116/1990 Sb. “ ), posoudil jako smlouvu o budoucí nájemní smlouvě ve smyslu § 50a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., v tehdy účinném znění ( dále jen „ obč. zák. “ ). Jestliže však smlouvu o budoucí nájemní smlouvě žalobce neuzavřel s O. V., nýbrž s žalovanou, která k tomu nebyla O. V. zmocněna, šlo podle odvolacího soudu o neplatnou smlouvu o budoucí nájemní smlouvě; „ není vynutitelným závazkem, neboť uzavření nájemní smlouvy by se mohl domáhat pouze vlastník “, jak to vyjádřil odvolací soud. Za této situace odpadl právní důvod k plnění v částce 93.000,- Kč, v důsledku čehož se žalovaná na úkor žalobce o tuto částku bezdůvodně obohatila ( § 451 odst. 1 a 2 obč. zák. ), a je proto povinna mu ji vydat. Z těchto důvodů odvolací soud vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona ( tj. před 1. lednem 2013 ) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. června 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalované ( dovolatelky ) proti tomuto rozhodnutí projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. ( dále jen „ o.s.ř. “ ). Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. ( proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci ). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. ( který byl zrušen uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, avšak pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je nadále použitelným ustanovením /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/ ). Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; není jím naopak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu. I když dovolatelka v dovolání argumentovala nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jejího dovolání ( tj. z vylíčení důvodů dovolání ) vyplývá, že brojila především proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci a na jejichž základě – stejně jako soud prvního stupně – dospěl k závěru, že mezi účastníky byla dne 2. dubna 2008 uzavřena zprostředkovatelská smlouva podle § 642 a násl. obch. zák. ( a nikoli mandátní smlouva podle § 566 obch. zák., jak uvedla dovolatelka ). Podstatou dovolacích námitek jsou tedy výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených důkazů. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení smlouvy. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které dovolatelka v dovolání uplatnila, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s ř. K dovolacím výtkám podřaditelným pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolací soud dodává následující. V soudní praxi, a to i vzhledem ke znění ustanovení § 566 ( a násl. ) a § 642 ( a násl. ) obch. zák., není pochyb o tom, že mandátní smlouva ( § 566 a násl. obch. zák. ) je zvláštní označení pro příkazní smlouvu v obchodních závazkových vztazích, že stranami smlouvy jsou mandatář ( jednající ) a mandant ( ten, za kterého se jedná ) a že pojmovým znakem mandátní smlouvy je závazek mandatáře zařídit určitou obchodní záležitost jménem a na účet mandanta, závazek mandanta zaplatit za zařízení záležitosti mandatáři úplatu, podnikatelská povaha smluvních stran a souvislost smlouvy s výkonem podnikatelské činnosti stran. Naproti tomu smlouva o zprostředkování ( § 642 a násl. obch. zák. ) vznikající na základě dohody smluvních stran je synalagmatický závazkový vztah, v němž se jeden z partnerů, označovaný jako zprostředkovatel, zavazuje aktivně působit s cílem umožnit druhému účastníku – zájemci uzavřít konkrétní smlouvu s třetí osobou; zájemce je pak povinen poskytnout zprostředkovateli za tuto činnost provizi ( srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. listopadu 1999, sp. zn. 25 Cdo 2635/98, z 16. února 2000, sp. zn. 25 Cdo 616/98 a z 22. listopadu 2011, sp. zn. 33 Cdo 1631/2011, byť tato rozhodnutí se týkají zprostředkovatelské smlouvy podle § 774 a násl. obč. zák. ). Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že ve skutečnosti dne 2. dubna 2008 uzavřeli žalovaná s žalobcem zprostředkovatelskou smlouvu podle § 642 obch. zák. ( v níž se žalovaná zavázala, že za provizi 93.000,- Kč dohodne s vlastníkem nebytového prostoru, aby do 20. dubna 2008 uzavřel s žalobcem nájemní smlouvu ) a nikoli mandátní smlouvu ve smyslu § 566 a násl. obch. zák., jak mínila dovolatelka, neodchýlil se od názoru, který je v této souvislosti dlouhodobě zastáván jak v právní teorii, tak také v soudní praxi. Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 14. března 2013 JUDr. Miroslav F e r á k, v. r. předseda senátu