http://purl.org/vocab/frbr/core# dcterms: http://purl.org/dc/terms/ sdo: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sdo# sao: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sao# lex: http://purl.org/lex#" xml:base="http://linked.opendata.cz/resource/" resource="legislation/cz/decision/2012/26-Cdo-3178-2012/expression/cz/decision/2012/26-Cdo-3178-2012/cs">

Podána ústavní stížnost. Výsledek US : - Datum rozhodnutí US : - 26 Cdo 3178/2012U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce statutárního města Brna – městské části Brno – sever, se sídlem Brno, Bratislavská 70, proti žalovaným 1 ) M. F., bytem B., n. R. 13, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem Brno, Anenská 8, a 2 ) Š. H., bytem B., n. R. 13, o vyklizení bytu a o zaplacení částky 47.909,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 45 C 16/2010, o dovolání žalované 1 ) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2011, č.j. 19 Co 131/2011-78, takto : I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Brně ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 10. 8. 2010, č.j. 45 C 16/2010-44, uložil žalovaným 1 ) a 2 ) a všem, kdo s nimi bydlí, povinnost vyklidit byt č. 7 o velikosti 1+1 s příslušenstvím, ve III. podlaží domu v B., n. r. č.p. 715, č.or. 13 ( dále jen „ předmětný byt “, resp. „ byt “ ) do 15 dnů od právní moci rozsudku ( výrok I. ), a dále žalovaným 1 ) a 2 ) uložil povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 47.909,- Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 4.000,- Kč, splatných vždy k 20. dni v měsíci, k rukám žalobce, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku s tím, že nezaplacením jedné splátky se stává splatný celý dluh ( výrok II. ); současně rozhodl o nákladech řízení ( výrok III. ). Krajský soud v Brně ( soud odvolací ) rozsudkem ze dne 30. 11. 2011, č.j. 19 Co 131/2011-78, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. s tím, že povinnost byt vyklidit uložil toliko žalovaným 1 ) a 2 ) ( výrok I. ), rovněž jej potvrdil ve výroku II. v odvoláním napadené části, tj. ohledně lhůty k plnění ( výrok II. ) a ve výroku o nákladech řízení ( výrok III. ); dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení ( výrok IV. ). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1 ) dovolání. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 30. listopadu 2011, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( § 10a o.s.ř. ) v souladu s čl. II bodem 7. zákona č. 404/2012 Sb., dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. ( dále opět jen „ o.s.ř.” ). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení ( § 240 odst. 1 o.s.ř. ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř. ), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Žalovaná 1 ) dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, tj. ve výroku I., aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu ( proti výroku II. dovolání nebrojí, ostatně by nebylo přípustné, neboť rozhodnutí toliko o lhůtě k plnění není rozhodnutím ve věci samé - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp.zn. 28 Cdo 567/2003, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 1928 ), nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.; dovolání tak může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. ( jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS 1572/11/ ) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ( odstavec 1 písm. c/ ) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a ) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka v posouzení otázky, zda může být žaloba na vyklizení nemovitosti podaná ze strany obce úspěšná za situace, kdy žalovaní ( kteří spadají do kategorie sociálně potřebných občanů ) se, pokud jde o jejich bydlení, bez své viny ocitli v tíživé situaci, kterou se snaží uvést do právně konformního stavu, ze strany obce k tomu však chybí jakákoliv součinnost. Uvedená otázka však právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá, neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá. Z obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně totiž nevyplývá, že by obec žalovaným neposkytla součinnost při řešení nastalé situace, naopak to byli žalovaní, kteří předmětný byt ( který užívají bez právního důvodu a který je v havarijním stavu a hrozí propadnutí podlahy ) nevyklidili, přestože to žalobci přislíbili. Zbývající námitky dovolatelky pak představují dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a ) o.s.ř. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu ( srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura 7/2004, a ze dne 23. 8. 2006, sp.zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 1. 2008, sp.zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, a ze dne 28. 2. 2008, sp.zn. III. ÚS 1970/07 ). V souzené věci však níže uvedené námitky k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, a proto jimi nelze založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. Ostatně nejsou ani důvodné. Pokud dovolatelka odvolacímu soudu ( soudu prvního stupně ) vytýkala, že se nezabývaly její námitkou, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy, je sice třeba připustit, že soudy obou stupňů se otázkou dobrých mravů nezabývaly výslovně, nicméně z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že řešil otázku bytové náhrady ( přičemž přiznání bytové náhrady může být jedním z následků aplikace § 3 odst. 1 obč.zák. – srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp.zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ), důvody pro její přiznání však neshledal. Rovněž námitka, že soudy obou stupňů porušily její základní procesní práva a zásadu rovnosti účastníků, neboť jí měly ( z vlastní iniciativy ) ustanovit advokáta již mnohem dříve, než o něj výslovně požádala, není důvodná, neboť jak vyplývá z ustanovení § 30 odst. 1, 2 o.s.ř., soud je povinen účastníka toliko poučit o možnosti požádat o ustanovení zástupce ( což také bylo v dané věci učiněno – viz čl. 31 spisu a doručenky na čl. 30 verte spisu ), ustanovit jej však může toliko na jeho žádost. Pokud dovolatelka vadu řízení spatřovala rovněž v postupu odvolacího soudu, který považoval rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II. ohledně částky 47.909,- Kč s příslušenstvím za nenapadený, přestože v odvolání bylo uvedeno „ odvolávám se proti rozsudku o vyklizení bytu a úhrady částky 47.909,- Kč “, je třeba zdůraznit, že její výtky v tomto směru směřovaly proti neexistujícímu výroku odvolacího soudu, navíc sama dovolatelka v dovolání připouští, že „ výši částky jsme nenapadali, neboť jsme bez právního vzdělání nevěděli jak “. Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalované 1 ) není podle § 237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c ) o.s.ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly ( dle obsahu spisu ) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči dovolatelce. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 11. června 2013Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc. předsedkyně senátu .