http://purl.org/vocab/frbr/core# dcterms: http://purl.org/dc/terms/ sdo: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sdo# sao: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sao# lex: http://purl.org/lex#" xml:base="http://linked.opendata.cz/resource/" resource="legislation/cz/decision/2012/26-Cdo-2200-2012/expression/cz/decision/2012/26-Cdo-2200-2012/cs">

Podána ústavní stížnost. Výsledek US : odmítnuto Datum rozhodnutí US : 6.6.2013 26 Cdo 2200/2012U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně E. R., bytem P. 4, D. n. 405/3, zastoupené Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem se sídlem Praha 1, Dušní 8/11, proti žalovanému GESTIX s.r.o., IČO : 28201795, se sídlem Praha 10 – Strašnice, Třebohostická 564/9, zastoupenému JUDr. Janem Davidem, advokátem se sídlem Praha 1, Štěpánská 37, o neplatnost výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 10 C 301/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2012, č.j. 58 Co 119/2012-178, takto : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč, k rukám JUDr. Jana Davida, advokáta se sídlem Praha 1, Štěpánská 37, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze ( soud odvolací ) rozsudkem ze dne 25. 4. 2012, č.j. 58 Co 119/2012-178, potvrdil rozsudek ze dne 25. 11. 2011, č.j. 10 C 301/2009-148, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 ( soud prvního stupně ) zamítl žalobu, aby bylo určeno, že výpověď z nájmu bytu č. 7 ve 4. podlaží domu č.p. 405 v P. ( dále „ předmětný byt “, resp. „ byt “ a „ předmětný dům “ ), je neplatná a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že Výpověď je platným právním úkonem a že je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm d ) občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 10. 2011 ( dále jen „ obč.zák. “ ). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 - dále jen „ o.s.ř. “ ( srovnej článek II bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., jímž se mění občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé zákony ); dovolacím soudem nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé zásadní právní význam. Dovolatelka výslovně uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a ) o.s.ř. Přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu ( srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 23. 8. 2006, sp.zn. 29 Cdo 962/2006, a nález Ústavního soudu ČR z 9. 1. 2008, sp.zn. II. ÚS 650/06, či usnesení z 28. 7. 2010, sp.zn. IV. ÚS 1464/10 ). O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde, neboť se bezprostředně nejedná o výklad procesního práva ( spor o procesní právo ), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence ( procesně )právní otázky zásadního právního významu. Ostatně řízení namítanou vadou ( nepřezkoumatelností rozsudku ) dle názoru dovolacího soudu netrpí. Z obsahu dovolání ( § 41 odst. 2 o.s.ř. ) se podává, že dovolatelka dále uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, jež nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatnění uvedeného dovolacího důvodu je však vyloučeno ( srov. § 237 odst. 3 část věty za středníkem o.s.ř. ) v případě dovolání, jehož přípustnost je podle § 237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. zvažována. Dovolatelkou předložená právní otázka, zda je v dané věci naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. b ) obč.zák., není otázkou mající zásadní právní význam, neboť odvolací soud se při jejím posouzení neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. V rozsudcích z 13. 8. 2008, sp.zn. 26 Cdo 1344/2008 a z 18. 3. 2010, sp.zn. 26 Cdo 1030/2009, zaujal Nejvyšší soud názor, jež sdílí i v projednávané věci, že pro účely naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. d ) obč. zák. je i nadále využitelná judikatura, na níž se soudní praxe ustálila při výkladu ustanovení § 711 odst. 1 písm. h ) obč.zák. před novelou. Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. 3 Cdon 11/96, a v rozsudku ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 226/2000, uveřejněném pod C 486 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu dovodil, že ustanovení § 711 odst. 1 písm. h ) obč. zák. patří - vzhledem k užitému slovnímu spojení “bez vážných, resp. závažných, důvodů” - k právním normám s relativně neurčitou ( abstraktní ) hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Obecně ( z objektivního hlediska ) lze mít za to, že vážnými důvody, pro něž není byt nájemcem užíván, mohou být např. ústavní léčení či nepříznivý zdravotní stav nájemce bytu ( členů jeho domácnosti ). Vážným důvodem neužívání bytu může být též výkon zaměstnání mimo obec, v níž se byt nachází. Je pak věcí posouzení konkrétního případu, zda zmíněné, resp. další okolnosti, pro něž není byt nájemcem užíván, jsou v té které věci dány, přičemž je nutno zohlednit nejen zájmy nájemce, ale též oprávněné zájmy pronajímatele ( vlastníka ), zejména jeho zájem na řádném využití bytu. Vážnost důvodů neužívání ( občasného užívání ) bytu musí být posuzována především z objektivního hlediska ( s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu ) a nikoliv podle subjektivních představ nájemce bytu. Pro úplnost zbývá dodat, že vždy musí jít o stav “přechodného” neužívání bytu ( srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 31. 10. 1996, sp.zn. 2 Cdon 252/96, uveřejněné v příloze sešitu č. 14 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, a dále např. rozhodnutí z 27. 10. 1999, sp. zn. 26 Cdo 457/98 ); je tedy třeba, aby okolnosti daného případu nasvědčovaly tomu, že neužívání ( občasné užívání ) bytu nájemcem je “dočasné”. Na takovýto stav lze usuzovat nejen z toho, po jak dlouhou dobu nájemce byt neužívá; významné mohou být i další okolnosti, svědčící o tom, že jde o dočasné neužívání bytu, tedy že po odpadnutí překážky se nájemce hodlá do bytu vrátit a užívat jej. Usoudil-li v projednávané věci odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu ( jenž nelze v případě dovolání, jehož přípustnost je posuzována z pohledu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. ) zpochybnit, na naplněnost výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d ) obč.zák., je jeho rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou. Námitka dovolatelky, že k přenechání bytu do podnájmu byl v dané věci dán souhlas pronajímatele ( právního předchůdce žalovaného ) není z hlediska naplněnosti daného výpovědního důvodu právně relevantní. Lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c ) o.s.ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatelku, která zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.500,- Kč ( § 2 odst. 1, § 8, § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhl. č. 64/2012 ), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny ( § 2 odst. 1 ve spojení s § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů ), a z částky 588,- Kč představující 21% DPH. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí ( exekuci ). V Brně dne 26. března 2013Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc. předsedkyně senátu