http://purl.org/vocab/frbr/core# dcterms: http://purl.org/dc/terms/ sdo: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sdo# sao: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sao# lex: http://purl.org/lex#" xml:base="http://linked.opendata.cz/resource/" resource="legislation/cz/decision/2012/26-Cdo-2168-2012/expression/cz/decision/2012/26-Cdo-2168-2012/cs">

26 Cdo 2168/2012U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Doc. RNDr. O. Z., CSc., bytem v P. 3, B. 1517/28, zastoupeného Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 1219/2, proti žalované městské části Praha 3, se sídlem v Praze 3, Havlíčkovo nám. 9, zastoupené JUDr. Františkem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 17, o určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného z bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 285/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2011, č. j. 68 Co 516/2011-104, takto : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.800,- Kč k rukám JUDr. Františka Veselého, advokáta se sídlem v Praze 3, Seifertova 17, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í :Žalobci Doc. RNDr. O. Z., CSc., ( dále jen „ žalobce “ ) a Mgr. M. Z. ( dále jen „ původní žalobkyně “ ) se domáhali určení, že je neplatné zvýšení měsíčního nájemného z „ bytu č. 22 o velikosti 3+kk s příslušenstvím, I. kategorie, nacházejícího se v 5. nadzemním podlaží domu č. p. 1517 na pozemku zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Praha, Katastrální pracoviště Praha, pro k. ú. Ž., obec P., na adrese B. 28/1517, P. 3 “ ( dále jen „ předmětný byt “, resp. „ byt “ ), a to na základě oznámení žalované nazvaného „ Změna základního nájemného “ ze dne 13. května 2010 ( dále jen „ Oznámení “ ). Obvodní soud pro Prahu 3 ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 14. července 2011, č. j. 19 C 285/2010-79, žalobu zamítl ( výrok I. ), zastavil řízení – v důsledku zpětvzetí žaloby – ve vztahu k původní žalobkyni ( výrok II. ) a rozhodl o nákladech řízení účastníků ( výrok III. ). K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. listopadu 2011, č. j. 68 Co 516/2011-104, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadeném výroku o věci samé I., změnil ho v nákladovém výroku III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Na zjištěném skutkovém základě ( jenž je účastníkům řízení znám a nelze jej v daném případě zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. /dále jen „ o.s.ř. “/ - viz posléze uvedený výklad ) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že zvýšení nájemného z bytu, provedené Oznámením, není neplatné pro neurčité vymezení předmětného bytu v ( písemném ) Oznámení ( ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ obč. zák. “ ). V této souvislosti uvedl, že předmětný byt nemusel být v Oznámení identifikován údaji předepsanými ustanovením § 5 odst. 1 písm. f/ zákona č. 344/1992 Sb., neboť Oznámení není listinou, jejíž obsah je citovaným ustanovením upraven. Bylo-li v Oznámení uvedeno, že od 1. září 2010 se upravuje základní nájemné z bytu, jehož je žalobce nájemcem, a uvedl-li žalobce, že není nájemcem jiného bytu a neměl pochybnosti o tom, kterého bytu se Oznámení týká, pak podle odvolacího soudu není žádných pochyb o tom, že Oznámení se týkalo předmětného bytu, tj. zvyšovalo se jím nájemné právě z předmětného bytu. Jelikož – z důvodů specifikovaných v odůvodnění napadeného rozsudku – Oznámení vyhovuje náležitostem předepsaným ustanovením § 3 odst. 5 zákona č. 107/2006 Sb., odvolací soud zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost užitých dovolacích námitek, uvedla, že v rozhodnutí odvolacího soudu se neřešily otázky zásadního právního významu, a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. ( proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci ) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. ( který byl zrušen uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ). Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží ( srov. § 237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř. ). S přihlédnutím k obsahu dovolání ( § 41 odst. 2 o.s.ř. ) zastává dovolací soud názor, že vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatel právě takový dovolací důvod ( tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. ) uplatnil ( dovolacími námitkami, jimiž brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky ( ne )platnosti zvýšení nájemného z bytu, provedeného Oznámením. S přihlédnutím k tomu lze uzavřít, že podstatou dovolacích námitek jsou v tomto ohledu výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených důkazů. V tomto směru tedy dovolatel ve skutečnosti namítl, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět také k odlišným právním závěrům ohledně platnosti zvýšení nájemného z bytu, provedeného Oznámením. Napadený rozsudek spočívá rovněž na právním názoru, že zvýšení nájemného z bytu není neplatné pro neurčité vymezení předmětného bytu v ( písemném ) Oznámení ( ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. ). Nejvyšší soud se již v řadě rozhodnutí vyjadřoval k otázce určitosti právních úkonů ( srov. např. rozsudky z 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, a z 26. března 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005 ). Dovodil, že právní úkon je neurčitý ( a tedy neplatný ) tehdy, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný, přičemž jeho neurčitost nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel. Právní úkon je třeba považovat za určitý, jestliže je z něho patrno, kdo ho činí a co je jeho předmětem, přičemž tento předmět musí být vymezen tak, aby nemohlo dojít k záměně za věci obdobného druhu. U nedostatků označení předmětu právního úkonu je pak nutno rozlišit, zda zakládají skutečně vadu umožňující záměnu předmětu úkonu, nebo zda spočívají jen v jinak nepřesném či neúplném označení tohoto předmětu; o takový případ se jedná tehdy, jestliže je správné označení úkonu zjistitelné podle dalších identifikujících znaků nebo i z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem. Stejné závěry ohledně určitosti právních úkonů zaujal i Ústavní soud České republiky ( srov. jeho nálezy z 19. března 2002, sp. zn. I. ÚS 222/2000, a z 13. října 2004, sp. zn. III. ÚS 447/2003 ). V poměrech právní úpravy výpovědi z nájmu bytu pak Nejvyšší soud dospěl k závěru ( který lze vztáhnout i na identifikaci bytu, z něhož je zvyšováno nájemné způsobem upraveným v ustanovení § 3 zákona č. 107/2006 Sb. ), že není-li mezi účastníky řízení sporu o tom, že žalovaní na adrese uvedené ve výpovědi z nájmu bytu obývají jediný byt a jen ohledně tohoto bytu jsou v nájemním vztahu k žalobcům, pak skutečnost, že ve výpovědi z nájmu bytu došlo k záměně patra za podlaží, v němž se byt nachází, a že je v ní nesprávně uvedeno číslo bytu, nezpůsobila neplatnost výpovědi. Ve spojení s dalšími údaji uvedenými v žalobě, jejíž byla součástí, nemohla být taková výpověď žalovanými ( nájemci ) v době doručení objektivně vnímána jinak než jako určitý a srozumitelný projev vůle ( § 37 obč. zák. ) týkající se bytu, jehož jsou ( společnými ) nájemci a ve vztahu ke kterému jsou v nájemním poměru se žalobci ( srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný pod č. 35 v sešitě č. 5 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ). Ustálená soudní praxe rovněž dovodila ( srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 691/98, z 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1990/98, z 24. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 776/99 ), že požadavek řádné identifikace bytu ( v těchto případech pro účely výkonu rozhodnutí vyklizením bytu ) lze vyložit pouze tak, že byt má být identifikován natolik, aby ho při exekuci nebylo možno zaměnit s bytem jiným. Tuto zásadu však nelze vykládat ve smyslu taxativně vymezeného okruhu údajů o bytu; proto absence údajů vztahujících se k bytu nemůže sama o sobě způsobit nevykonatelnost rozsudku z důvodu jeho neurčitosti, je-li byt jinak identifikován dostatečně určitě. Jestliže tedy odvolací soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že zvýšení nájemného provedené Oznámením není neplatné ani přes zmíněné nedostatky v identifikaci bytu, ohledně něhož bylo nájemné zvyšováno, neodchýlil se od citované judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe. Dovolací soud v této souvislosti dodává, že jde-li o identifikaci předmětného bytu, nelze – vedle okolností zmíněných již soudy obou stupňů – přehlédnout ani to, že v úvodní části ( písemného ) Oznámení je uveden žalobce s adresou bydliště „ B. 28/1517, P. 3 “, že v další části oznámení se pojednává o úpravě „ základního nájemného z bytu, jehož je nájemcem “, a že oznámení bylo žalobci na uvedenou adresu rovněž doručováno. Se zřetelem k tomu lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání ( § 243a odst. 1 věta první o.s.ř. ), dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.500,- Kč ( § 2 odst. 1, § 8 ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů ) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny ( srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů ). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V Brně dne 13. prosince 2012JUDr. Miroslav F e r á kpředseda senátu