| Description
| - Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních ( srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 8, ročník 1997, pod č. 62, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003 ). Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty ( preventivní, uhrazovací a sankční ). K otázce přiměřenosti smluvní pokuty se Nejvyšší soud vyjádřil již v řadě svých rozhodnutí ( srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2000, ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5364/2007, či ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3368/2008 ). V nich dovodil, že pro posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy podle § 39 obč. zák., nestanoví zákon, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tak závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Jde-li o smluvní pokutu, zákon výslovně neupravuje omezení při jednání stran o její výši; byla-li však sjednána smluvní pokuta nepřiměřená, je namístě vyhodnotit takové ujednání jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Přiměřenost smluvní pokuty má být zvažována zejména s ohledem na její účel, okolnosti, za nichž byla sjednána, charakter, příp. hodnotu zajištěného závazku, vzájemný poměr hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty, apod. Při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy je sice výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek, avšak na nepřiměřenost nelze usuzovat z celkové výše smluvní pokuty, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou "denní sazbu “ smluvní pokuty. Opačný závěr je totiž nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka ( čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty ) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit. Odvolací soud v intencích tohoto výkladu nerozhodl. Na nepřiměřenost smluvní pokuty usoudil - stejně jako soud prvního stupně - především z její celkové výše; tomu nasvědčuje skutečnost, že při své úvaze vyšel z procentuálního vyjádření poměru výše smluvní pokuty za roční prodlení vůči zajištěnému závazku ze smlouvy o nájmu. Uzavřel, že dosahuje-li smluvní pokuta ročně 146 % dlužné částky 250.000,- Kč ( tj. o 115.000,- Kč převyšuje částku ročního nájemného ), je nepřiměřeně vysoká. Zohlednil sice, že prodlení s úhradou nájemného bylo sankcionováno přiznaným úrokem z prodlení, zároveň však zcela pominul okolnosti, za nichž byla smluvní pokuta sjednána. Pronajímatelka přenechala žalované k užívání celý dům, aniž byly sjednány pravidelné měsíční platby nájemného. Smluvní pokuta tak měla nepochybně motivovat žalovanou k včasné úhradě nájemného sjednaného za delší časové období. Denní sazbu smluvní pokuty korektivem dobrých mravů nepoměřoval, resp. nezabýval se otázkou, zda smluvní pokuta ve výši 0,4 % denně z neuhrazeného dluhu je přiměřená zajišťované povinnosti žalované. Zcela bez povšimnutí ponechal, že žalovaná z dlužného nájemného nic nezaplatila, i když jí byla platební povinnost uložena pravomocným soudním rozhodnutím; přitom dluh mohl být hrazen i postupně a mohl tak být snižován základ, z něhož byla smluvní pokuta vypočítávána. Za této situace argument odvolacího soudu ( převzatý od soudu prvního stupně ), že žalovaná již byla postižena za prodlení sankčními úroky, nemůže sám o sobě vést k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty ve výši 1.000,- Kč denně a převážit nad dalšími rozhodnými - výše uvedenými - okolnostmi. Lze proto uzavřít, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,4% z dlužné částky za každý den prodlení je s ohledem ke všem okolnostem případu přiměřená a ujednání o smluvní pokutě není proto pro rozpor s dobrými mravy neplatné podle § 39 obč. zák. Ostatně dovolací soud již v řadě svých rozhodnutích dovodil, že i smluvní pokutu sjednanou ve formě úroku převyšujícího i několikanásobně 100 % zajištěné pohledávky ročně lze považovat za přiměřenou, a proto i v souladu s dobrými mravy ( srovnej např. rozhodnutí ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod
, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, uveřejněné v Souboru pod
, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, a ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2000 ). Žalovaná se nemůže bránit splnění své smluvní povinnosti poukazem na dobré mravy, jestliže mohla zabránit růstu celkové výše smluvní pokuty tím, že by svou povinnost zaplatit nájemné splnila v co nejkratší době. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu ve věci samé zrušil ( včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení ); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud ve stejném rozsahu zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( § 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta druhá o. s. ř. ).
|
![[RDF Data]](/fct/images/sw-rdf-blue.png)
![[cxml]](/fct/images/cxml_doc.png)
![[csv]](/fct/images/csv_doc.png)
![[text]](/fct/images/ntriples_doc.png)
![[turtle]](/fct/images/n3turtle_doc.png)
![[ld+json]](/fct/images/jsonld_doc.png)
![[rdf+json]](/fct/images/json_doc.png)
![[rdf+xml]](/fct/images/xml_doc.png)
![[atom+xml]](/fct/images/atom_doc.png)
![[html]](/fct/images/html_doc.png)