http://purl.org/vocab/frbr/core# dcterms: http://purl.org/dc/terms/ sdo: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sdo# sao: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sao# lex: http://purl.org/lex#" xml:base="http://linked.opendata.cz/resource/" resource="legislation/cz/decision/2011/29-Cdo-3110-2011/expression/cz/decision/2011/29-Cdo-3110-2011/cs">

NEJVYŠŠÍ SOUDČESKÉ REPUBLIKY29 Cdo 3110/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky TOP a. s., se sídlem v Praze 7, U Průhonu 466, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 60196980, zastoupené Mgr. Karlem Tománkem, advokátem, se sídlem v Čerčanech, Sokolská 505, PSČ 257 22, za účasti 1/ Mgr. Petra Budzińskiho, advokáta, se sídlem v Záblatí 22, PSČ 594 53, jako insolvenčního správce ZZN Žďár n. S., a. s., identifikační číslo osoby 25304071, a 2/ AGROPODNIK, a. s., Velké Meziříčí, se sídlem ve Velkém Meziříčí, Třebíčská 1540, PSČ 594 01, identifikační číslo osoby 46982761, zastoupené JUDr. Vladimírem Hodboděm, CSc., advokátem, se sídlem v Brně, Veveří 46, PSČ 602 00, o určení neplatnosti smluv, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 9 C 80/2007, o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. ledna 2011, č. j. 27 Co 360/2008-266, takto : I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 30. května 2008, č. j. 9 C 80/2007-214, ve výroku I., kterým tento soud zamítl „ žalobu “ na určení neplatnosti smluv uzavřených dne 9. října 2002 mezi pozdější úpadkyní, společností ZZN Žďár n. S., a. s. ( dále jen „ společnost “ ) a druhou „ žalovanou “ o upsání 27 akcií emitovaných druhou „ žalovanou “ a o započtení vzájemných pohledávek, jímž byl emisní kurs splacen ( výrok I. ), změnil jej tak, že uložil „ žalobkyni “ nahradit náklady řízení první a druhé „ žalované “ ( výrok II. ), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení ( výrok III. ). Odvolací soud vyšel z toho, že :1/ Dne 31. srpna 2000 byla uzavřena mezi společností jako prodávající a druhou „ žalovanou “ jako kupující smlouva o prodeji části podniku s kupní cenou 48,445.929,- Kč. 2/ Ke dni 30. června 2001 zaplatila druhá „ žalovaná “ na kupní cenu části podniku celkem 14,000.000,- Kč. 3/ Dne 30. dubna 2002 přijala mimořádná valná hromada druhé „ žalované “ rozhodnutí o zvýšení základního kapitálu emisí 27 akcií o jmenovité hodnotě 1,000.000,- Kč s emisním kursem 1,127.500,- Kč; tyto akcie mohla upsat pouze společnost formou smlouvy o upsání akcií, které splatí formou započtení části své pohledávky, jež má z titulu smlouvy o prodeji části podniku. 4/ Hodnota 27 akcií přesahuje jednu třetinu vlastního kapitálu společnosti. 5/ Dne 13. března 2003 byla na jednání dozorčí rady společnosti schválena smlouva o upsání akcií ze dne 9. října 2002 a smlouva o započtení vzájemných pohledávek ze dne 9. října 2002. 6/ Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. srpna 2009, č. j. KSBR 27INS4415/2009-A-8, byl na majetek společnosti prohlášen konkurs; podáním doručeným odvolacímu soudu dne 26. března 2010 navrhla původní insolvenční správkyně JUDr. Štefánia Fajmonová s odkazem na § 265 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení ( insolvenčního zákona ), pokračování v řízení. Odvolací soud po zopakování důkazu smlouvou o upsání akcií ze dne 9. října 2002 a smlouvou o započtení pohledávek ze dne 9. října 2002 a po doplnění důkazů výpisem z obchodního rejstříku druhé „ žalované “ a listinami z vyžádaného rejstříkového spisu druhé „ žalované “ vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. B 940 ( mimo jiné usnesením ze dne 4. září 2002, sp. zn. F 12502/2002, F 13943/2002, B 940, a usnesením ze dne 17. dubna 2003, sp. zn. F 21544/2002, B 940, a notářským zápisem ze dne 30. dubna 2002 ) dospěl – na rozdíl od soudu prvního stupně – k závěru, že „ žalobkyně “ nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( dále jen „ o. s. ř. “ ). Vycházeje z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008, odvolací soud uvedl, že rozhodnutí vydané na základě „ žaloby “ o určení nezmění na postavení „ žalobkyně “ ničeho. Podle § 204 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ( dále jen „ obch. zák. “ ), bylo-li zvýšení zapsáno do obchodního rejstříku ( usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2003, sp. zn. F 21544/2002, B 940 ), vznikla společnosti povinnost splatit emisní kurs upsaných akcií i v případě, že samotné upsání akcií bylo neplatné či neúčinné. Tato povinnost by společnosti nevznikla ( resp. zanikla ) pouze v případě, kdy by soud v řízení dle § 183 obch. zák. prohlásil rozhodnutí o zvýšení základního kapitálu za neplatné. Protože „ žaloba “ o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti o zvýšení základního kapitálu podána nebyla, nezanikla tudíž ani povinnost společnosti splatit emisní kurs jí upsaných akcií. Z toho plyne, že na postavení „ žalobkyně “ by se i v případě prohlášení výše uvedených smluv za neplatné nic nezměnilo. Otázku, na jejímž posouzení založil své rozhodnutí soud prvního stupně ( jenž uvedl, že zákonná podmínka souhlasu dozorčí rady s uzavřením výše uvedených smluv podle § 193 obch. zák. je splněna i v případě, že je tento souhlas dán následně, neboť ze zákona nutnost předchozího souhlasu výslovně neplyne ), tak odvolací soud vůbec neposuzoval. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání; jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., důvodnost opírá o ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Za zásadně právně významné považuje dovolatelka jednak otázku „ právních důsledků neexistence souhlasu dozorčí rady se zcizením majetku společnosti podle § 193 odst. 2 obch. zák. “, jednak otázku „ aktivní legitimace minoritního akcionáře pro podání žaloby, kterou je chráněn majetek společnosti, jejímž je akcionářem “. Dovolatelka namítá, že řízení je postiženo vadou, neboť odvolací soud neměl provést důkaz listinami z rejstříkového spisu druhé „ žalované “ vedeného Krajským soudem v Brně v oddíle B, vložce 940, neboť jimi nebyl proveden důkaz před soudem prvního stupně. Podle názoru dovolatelky může odvolací soud v systému neúplné apelace provést důkazy jen pokud „ vyplynuly z obsahu spisu “ v řízení před soudem prvního stupně předtím, než došlo ke koncentraci řízení, případně je-li dána některá z výjimek z koncentrace řízení. Odvolací soud měl proto věc vrátit soudu prvního stupně s pokynem k doplnění dokazování. Jde-li o otázku naléhavého právního zájmu, argumentuje dovolatelka rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1690/97, dle kterého má naléhavý právní zájem na určení, zda tu je právní vztah nebo právo, i ten, kdo není účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, z čehož plyne, že aktivní legitimaci má proto i osoba, pro níž by vyhovění „ žalobě “ mohlo mít příznivý dopad na právní postavení, i když není účastníkem smlouvy, a dále usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2008, sp. zn. 30 Cdo 3473/2007 ( jež je, stejně jako ostatní dále uvedená rozhodnutí, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu ), dle kterého jde o naléhavý právní zájem tehdy, bylo-li by bez soudem vysloveného určení existence práva či vztahu ohroženo právo žalobce, případně by se jeho postavení stalo nejistým. Dovolatelka nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně aplikace § 204 odst. 6 obch. zák., když namítá, že účelem tohoto ustanovení je ochrana dobré víry věřitelů společnosti zvyšující základní kapitál. Akcionář je pak chráněn prostřednictvím § 183 obch. zák. Dovolatelka tvrdí, že není aktivně legitimována k podání návrhu podle § 183 obch. zák., neboť není akcionářkou druhé „ žalované “. Podle jejího názoru z uvedeného plyne, že výkladem odvolacího soudu byla zbavena možnosti domáhat se ochrany svého majetku; v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. února 2006, sp. zn. IV. ÚS 611/2005, podle něhož jsou obecné soudy povinny základním právům poskytnout ochranu nehledě na případnou mezeru v právním řádu. Stejně tak je dovolatelka přesvědčena, že k nesprávnému právnímu posouzení dospěl i soud prvního stupně. Domnívá se, že pokud jde o souhlas dozorčí rady podle § 193 obch. zák., nelze vycházet pouze z gramatického výkladu předmětného ustanovení, ale je nutné posuzovat „ normu jako celek včetně jejího účelu “, kterým má být ochrana akcionářů před svévolí osob jednajících jménem společnosti. Je toho názoru, že závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 29 Odo 159/2002, týkající se § 196a obch. zák., lze vztáhnout i na § 193 obch. zák., neboť účelem obou ustanovení je ochrana akcionářů. Odmítá závěr, podle něhož souhlas podle § 193 obch. zák. může dozorčí rada udělit až následně, neboť tento výklad by vedl k nejistotě ohledně existence závazku až do doby rozhodnutí dozorčí rady. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Potvrdil-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na určení neplatnosti smluv, přičemž na rozdíl od soudu prvního stupně, který se věcí zabýval meritorně, dospěl k závěru, že navrhovatelka nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, je jeho rozsudek po obsahové stránce rozsudkem měnícím ( srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 210 ). K námitce, že odvolací soud neměl provést důkaz listinami z rejstříkového spisu druhé „ žalované “, kterými nebylo provedeno dokazování v řízení před soudem prvního stupně, dovolací soud uzavírá, že dovolatelka zjevně přehlíží, že řízení o určení neplatnosti smluv o upsání akcií je řízením o některých otázkách obchodních společností ( § 200e ve vazbě na § 9 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. ), jež je ovládáno zásadou vyšetřovací a v němž je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány ( § 120 odst. 2 o. s. ř. ). Odvolací řízení je pak v těchto věcech vybudováno na principu úplné apelace a omezení pro uplatnění nových skutečností nebo důkazů, zakotvené v ustanovení § 205a odst. 1 obch. zák., se neuplatní ( § 205a odst. 2 o. s. ř. ); odvolací soud smí přitom k novým skutečnostem a důkazům přihlédnout bez ohledu na to, zda byly některým z účastníků uplatněny ( § 212a odst. 3 o. s. ř. ). Proto odvolací soud nepochybil, doplnil-li dokazování notářským zápisem o rozhodnutí valné hromady druhé „ žalované “ o zvýšení základního kapitálu a usneseními rejstříkového soudu, kterými bylo rozhodnuto o zápisu zvýšení základního kapitálu druhé „ žalované “ do obchodního rejstříku. Na procesním režimu projednávané věci nic nemění ani to, že o věcné příslušnosti okresního soudu v prvním stupni v této věci rozhodl ( a závazně ji tak ve smyslu § 226 odst. 2 o. s. ř. určil ) nadřízený Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. října 2007, č. j. 5 Cmo 122/2007-164 ( k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 1934/2009 ). Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na závěru, podle něhož rozhodnutí vydané na základě návrhu dovolatelky o určení by na jejím postavení ničeho nezměnilo, když podle § 204 odst. 6 obch. zák. platí, že, bylo-li zvýšení základního kapitálu zapsáno do obchodního rejstříku a nebyla-li neplatnost usnesení valné hromady druhé „ žalované “ o zvýšení základního kapitálu vyslovena v řízení podle § 183 obch. zák., vznikla společnosti povinnost splatit emisní kurs upsaných akcií i v případě, že samotné upsání akcií bylo neplatné či neúčinné. Tento závěr odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud za správný z důvodů v napadeném rozhodnutí uvedených. Jen pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že podle § 231 odst. 1 insolvenčního zákona není insolvenční soud vázán rozhodnutím jiného soudu či jiného orgánu, kterým v průběhu insolvenčního řízení došlo ke zjištění neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, ani jiným způsobem tohoto zjištění. Konečně co do důsledků aplikace ustanovení § 193 obch. zák. pro projednávanou věc Nejvyšší soud odkazuje na své usnesení ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3223/2010, ve kterém uzavřel, že ani v případě, že dozorčí rada, popř. valná hromada neudělí souhlas se smlouvou podléhající ustanovení § 193 odst. 2 obch. zák., nezpůsobuje to neplatnost či neúčinnost této smlouvy. Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl. O nákladech dovolacího řízení rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, neboť dovolatelka neměla ve věci úspěch a ostatním účastníkům náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 19. prosince 2012 JUDr. Filip Cilečekpředseda senátu