Description
| - Konkrétně dovolatel uvádí, že napadené rozhodnutí, zejména jeho odůvodnění, odporuje ustanovení § 157 o. s. ř., když z něj není vůbec zřejmé, které skutečnosti má odvolací soud za prokázané, o které opřel svá skutková zjištění a o které nikoliv a zejména jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. V tomto směru je rozhodnutí odvolacího soudu nepřesvědčivé a je spíše polemikou se závěry soudu prvního stupně, než rozhodnutím obsahujícím náležitosti dle ustanovení § 157 o. s. ř., dodává dovolatel. K důkazu usnesením o odložení trestního stíhání dovolatel uvádí, že ač není soud vázán výrokem o odložení trestního stíhání, nelze pomíjet existenci rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Odvolacímu soudu potud vytýká, že tento důkaz vůbec nezhodnotil, ani neuvedl, proč tak neučinil. Nadto dovolatel namítá, že odložení trestního stíhání „ nelze brát k tíži žalovaného “, neboť vůbec nejde o relevantní informaci. Na druhou stranu - pokračuje dovolatel - dospěl odvolací soud při zjevné absenci jakéhokoliv důkazu k závěru či skutkovým zjištěním o „ úmyslných machinacích s majetkem budoucího úpadce a snaze vyvést majetek ze společnosti “ a vyšel ve svém rozhodnutí ze skutkových zjištění, která jsou pouhou spekulací a nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Dovolatel poukazuje na to, že původním věřitelem byla společnost B, která žalovanému prodloužila splatnost pohledávek a spolu s ostatními věřiteli souhlasila s převedením, neboli vyvedením, nemovitostí žalovaného na novou společnost za účelem jejich následného pronájmu, a to s cílem z tohoto uspokojit věřitele. Základním požadavkem potenciálních nájemců, jmenovitě společnosti E, byl totiž nájemní vztah s novou, minulostí nezatíženou, společností. Společnost E předložila nabídku na pronájem, za který předpokládala předem uhradit cca 75 milionů Kč, avšak následně, na pokyn zahraničního společníka, od záměru tohoto pronájmu upustila. S ohledem na tuto novou skutečnost a ve snaze situaci řešit předložil dovolatel nabídku pronájmu právnímu nástupci společnosti B, společnosti S, se kterou bylo mnohokrát jednáno, avšak bezúspěšně. Společnost S totiž upřednostňovala řešení pouze vlastních pohledávek, bez ohledu na ostatní věřitele. Až po prohlášení konkursu na majetek žalovaného ( správně MBZ spol. s r. o. v likvidaci ), odrážejícím jeho aktuální a známou majetkovou situaci, nabyl pohledávku současný žalobce - obchodník s pohledávkami, který účelově začal tvrdit a namítat machinace s majetkem, i když prodej nemovitého majetku byl věřiteli žalovaného ( správně věřiteli MBZ spol. s r. o. v likvidaci ) schválen, a to včetně právního předchůdce žalobce. Žalobce, ač v době převodu majetku nebyl „ věřitelem žalovaného ( správně MBZ spol. s r. o. v likvidaci ) a jeho právní předchůdce “, v této době s postupem souhlasil, z čehož je zřejmé, že se námitek proti tomuto vzdal; vznáší tedy námitky, které nemá, neboť vůči žalovanému má jen takové námitky, které měl původní věřitel - společnost B. Závěr odvolacího soudu, že došlo ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky, je podle dovolatele pouhou spekulací, která nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Žalobce nejenže nedisponuje žádnou vymahatelnou pohledávkou, ale navíc bylo prokázáno, že žalovaným byly vypořádány zástavy ve výši 49 milionů Kč a uhrazeno 6 milionů Kč a 8 milionů Kč, jakožto cena za postoupení pohledávky, tj. dohromady bylo plněno do konkursní podstaty úpadce 63 milionů Kč, i když cena převedených nemovitostí činila dle znaleckého posudku 35 milionů Kč. Vypořádáním zástavních věřitelů, tedy věřitelů s tzv. lepším postavením v konkursním řízení, ve kterém by v dané době obdrželi celý výtěžek zpeněžení přednostně před ostatními věřiteli, tedy i před žalobcem, byl vytvořen předpoklad vyššího poměrného uspokojení věřitelů s ostatními pohledávkami. Výsledkem dokazování tak bylo, že k žádnému zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky nedošlo, když se postavení věřitelů nezhoršilo. Naopak úplným uspokojením oddělených věřitelů se postavení věřitelů zlepšilo, neboť získali výhodnější postavení věřitelé ostatní. Odvolací soud však - pokračuje dovolatel - porušil zejména ustanovení § 243d o. s. ř. Jsa vázán právním názorem dovolacího soudu sice provedl důkaz kupní smlouvou a výpisem z obchodního rejstříku, avšak žádný další důkaz již ve věci neprovedl a pouze na základě shora zmíněných listin, rozhodl ve věci odlišně od soudu prvního stupně, přestože obsah listin, které odvolací soud provedl k důkazu, byl účastníkům znám a odvolací soud z nich nemohl učinit nová skutková zjištění v takovém rozsahu, aby zakládala podklad pro nové rozhodnutí ve věci odlišné od rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatel v této souvislosti poukazuje na ustanovení § 213, § 213a, § 213b a § 118a o. s. ř. a namítá, že odvolací soud jej podle § 118a o. s. ř. nijak nepoučil a obešel tak procesní postup, čímž nejenže postupoval v rozporu se zásadou legitimního očekávání, ale zkrátil žalovaného na jeho právech a řízení postihl vadou. Odvolací soud - jenž dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo „ kusé “ a „ nepřesvědčivé “ a že se soud prvního stupně ani nevypořádal s tvrzeními žalobce ohledně existence vymahatelné pohledávky - se s odkazem na ustanovení § 6 o. s. ř. rozhodl postupovat tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná, namísto toho, aby rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Tím však po 11 letech sporu navíc porušil základní právo účastníka dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ( dále též jen „ Listina “ ), neboť zatížil opětovně řízení vadou spočívající v odnětí možnosti jednat před soudem ve dvoustupňovém řízení. Dovolatel přitom už zcela pomíjí - uvádí se v závěru dovolání - že podstatné pasáže odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí jsou gramaticky zcela totožné, přestože odvolací soud v mezidobí provedl důkazy předmětnými listinami. Lze tedy důvodně uvažovat o tom, že odvolací soud pouze formálně naplnil ustanovení § 243d o. s. ř. pouhým konstatováním obsahu listin, avšak ve skutečnosti rozhodl stejně, jako kdyby dokazování ani neprováděl. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou rozhodného znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení. Jakkoli předchozí ( zrušující ) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2010 vyšel z pozdějšího rozhodného znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení ( než k 31. prosinci 2007 ), v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněném pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ( dále jen „ R 41/2011 “ ) byl následně zformulován závěr, podle kterého ( s přihlédnutím k § 432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenčního zákona/ ) spor vyvolaný konkursem prohlášeným podle zákona č. 328/1991 Sb. soud projedná a rozhodne podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2007, bez zřetele k tomu, že řízení o tomto sporu bylo zahájeno žalobou podanou po 1. lednu 2008, případně žalobou podanou po 1. červenci 2009. Týž závěr se ( pro spor vyvolaný konkursem prohlášeným podle zákona č. 328/1991 Sb. ) následně podává z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ( dále jen „ velký senát “ ) Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněného pod číslem 70/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněného pod číslem 84/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, uveřejněného pod číslem 67/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 31 Cdo 1571/2010, uveřejněného pod číslem 39/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
|