http://purl.org/vocab/frbr/core# dcterms: http://purl.org/dc/terms/ sdo: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sdo# sao: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sao# lex: http://purl.org/lex#" xml:base="http://linked.opendata.cz/resource/" resource="legislation/cz/decision/2011/25-Cdo-2981-2011/expression/cz/decision/2011/25-Cdo-2981-2011/cs">

Podána ústavní stížnost. Výsledek US : - Datum rozhodnutí US : - 25 Cdo 2981/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně P. K., zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, náměstí Starosty Pavla 40, proti žalovanému V. V., zastoupenému JUDr. Ladislavem Ščurym, advokátem se sídlem Čadca, Mierová 1725, Slovenská republika, zmocněnec pro doručování Mgr. Tomáš Gurecký, advokát se sídlem v Ostravě, Josefa Skupy 1639/201, o náhradu nákladů na výživu pozůstalé manželky, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 12 C 249/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2011, č. j. 28 Co 286, 602/2010-472, takto : I. Dovolání žalobkyně proti měnícím výrokům I. a III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2011, č. j. 28 Co 286, 602/2010-472, se zamítá; jinak se dovolání odmítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala náhrady nákladů na její výživu z důvodu úmrtí jejího manžela, způsobeného žalovaným. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 4. 12. 2009, č. j. 12 C 249/2004-308, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 16. 8. 2010, č. j. 12 C 249/2004-338, uložil žalovanému povinnost přispívat na výživu žalobkyně v období od 21. 7. 2001 do 30. 11. 2001 částkou 510,- Kč měsíčně, v období od 1. 12. 2001 do 31. 12. 2002 částkou 423,- Kč měsíčně, v období 1. 1. 2003 do 31. 12. 2003 částkou 1.378,- Kč měsíčně, v období od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2004 částkou 1.747,- Kč měsíčně, v období od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2005 částkou 2.000,- Kč měsíčně, v období od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006 částkou 2.107,- Kč měsíčně, v období od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007 částkou 2.231,- Kč měsíčně, v období od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2008 částkou 987,- Kč měsíčně a od 1. 1. 2009 částkou 922,- Kč měsíčně ( výroky I. až X. rozsudku ), dlužné výživné za období od 21. 7. 2001 do 30. 11. 2009 ve výši 142.766,- Kč mu uložil splácet po 2.000,- Kč měsíčně spolu s běžným výživným počínaje lednem 2010 pod ztrátou výhody splátek ( výrok XII. ), zamítl žalobu v rozsahu nad přiznané částky za dobu od 21. 7. 2001 do 30. 11. 2009 ( výrok XIII. ) a na určení výživného ve výši 2.078,- Kč měsíčně od 1. 12. 2009 ( výrok XV. ) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předchozí rozsudek pro uznání ze dne 2. 10. 2006 byl odvolacím soudem zrušen stejně jako další rozsudek okresního soudu ze dne 30. 9. 2008. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaný dne 20. 7. 2001 bodl do břicha manžela žalobkyně M. K., který v důsledku toho zemřel. Žalovaný byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. 1 T 10/2002, odsouzen pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, a bylo mu uloženo nahradit žalobkyni škodu ve výši 28.416,- Kč. S dalšími nároky byla žalobkyně odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Žalobkyně žila s manželem ve společné domácnosti, společně se zavázali hradit překlenovací úvěr na byt. Zemřelý poskytoval výživu žalobkyni a nezl. synovi M., žila s nimi i dcera žalobkyně z předchozího manželství. Tvrzení o příjmu zemřelého ve výši 11.000 Kč měsíčně do června 2001 nebylo prokázáno, v rozhodném období M. K. neodpracoval ani 22 pracovních dnů a jeho průměrný výdělek nedosáhl výše minimální mzdy. Při stanovení výše náhrady soud vyšel z průměrného výdělku ve výši minimální mzdy v každém jednotlivém období podle § 17 odst. 6 zákona o mzdě, kterou snížil o daň podle § 16 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, a o poskytnutý vdovský a sirotčí důchod. V r. 2007 se žalobkyni narodilo další dítě, není vdaná, žije se svými třemi nezl. dětmi, není zaměstnána, je na mateřské dovolené. Soud věc posoudil podle § 420 odst. 1 a 3, § 447 odst. 2 a § 448 obč. zák. a uzavřel, že nárok žalobkyně je z části důvodný. Při určení výše náhrady soud respektoval, že náhrada nákladů na výživu žalobkyně a nezl. syna M. nepřesáhla průměrný výdělek, na který by zemřelému vznikl nárok, nepřihlédl k tvrzení žalobkyně, že zemřelý M. K. zajišťoval i potřeby její nezl. dcery z předchozího manželství, neboť zemřelý k ní neměl žádnou vyživovací povinnost a její potřeby jsou zajištěny stanoveným výživným. K odvolání žalobkyně a žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 3. 2011, č. j. 28 Co 286, 602/2010-472, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem tak, že zamítl žalobu ohledně částky 423,- Kč měsíčně od 1. 5. 2002 do 31. 12. 2002 ( výrok III. rozsudku soudu prvního stupně ), a dále ohledně všech částek za dobu od 1. 1. 2003 nadále ( výroky IV., V., VI., VII., VIII., IX., X. a XI. rozsudku soudu prvního stupně ), ve výroku II. a III. žalovanému uložil povinnost přispívat žalobkyni na její výživu další částkou 1.723,- Kč měsíčně za dobu od 21. 7. 2001 do 31. 7. 2001, částkou 1.723,- Kč měsíčně od 1. 8. 2001 do 30. 11. 2001, částkou 1.762,- Kč od 1. 12. 2001 do 31. 12. 2001 a částkou 966,90 Kč měsíčně od 1. 1. 2002 do 30. 4. 2002, a dlužnou náhradu nákladů na výživu za dobu od 21. 7. 2001 do 31. 3. 2011 ve výši 17.468,60 Kč uložil žalovanému zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku, a ve zbývajících částech výroků I. až III., XIII. a XV. jej potvrdil, odmítl odvolání žalovaného a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud ohledně nároku na náhradu nákladů na výživu pozůstalých citoval právní názory z publikované i aktuální judikatury dovolacího soudu, jimiž se řídil, zopakoval a doplnil dokazování zejména ohledně pracovních, výdělkových a příjmových poměrů žalobkyně a jejího manžela; shodně se soudem prvního stupně jako důvodný posoudil základ nároku na náhradu škody podle § 448 obč. zák. Při určení výše tohoto nároku vycházel z rozsahu zákonné vyživovací povinnosti, kterou měl zemřelý podle ust. § 91 odst. 1 zákona o rodině, vzal za prokázané, že po odečtení daně z příjmu z pravděpodobného průměrného měsíčního hrubého výdělku po valorizaci v jednotlivých letech by průměrný čistý měsíční výdělek zemřelého M. K. činil v letech 2001 až 2006 částku 7.983,80 Kč, v roce 2007 částku 8.761,50 Kč, v roce 2008 částku 8.716,70 Kč, v letech 2009 a 2010 částku 9.100,20 Kč a v roce 2011 by činil 9.455,- Kč. Zohlednil výdělkové poměry žalobkyně a jejího manžela v každém jednotlivém období, dále vyživovací povinnost zemřelého k nezl. synovi a žalobkyně k jejím nezletilým dětem s předpokladem postupného nárůstu této vyživovací povinnosti se změnou poměrů. Při hodnocení poměrů žalobkyně nevzal v úvahu příjem ze sociálních dávek, které pobírala pro sebe a nezl. děti v rozhodném období, vyjma rodičovského příspěvku, zohlednil v jejích příjmech výši pobíraného vdovského důchodu ( nikoliv sirotčí důchod, který není příjmem žalobkyně, ale nezl. syna ), a za období, kdy žalobkyně dosáhla vyššího příjmu než byl výdělek zemřelého a navíc pobírala vdovský důchod, jí náhradu nepřiznal. Proti výrokům rozsudku odvolacího soudu I., III., jimž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, proti potvrzujícímu výroku IV. a výroku VII. o náhradě nákladů odvolacího řízení podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a ) a c ) o. s. ř. z důvodu, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za právní otázku, kterou má dovolací soud řešit, označila, zda povinný má náklady na výživu pozůstalým hradit ve výši, v níž jim zemřelý skutečně výživu poskytoval, nebo ve výši, ve které ji byl povinen poskytovat. Uvádí, že podle dosavadní judikatury se výše náhrady řídí rozsahem zákonné vyživovací povinnosti zemřelého, popř. rozsahem, v jakém skutečně na výživu přispíval, i když k tomu nebyl povinen, avšak tento názor nepovažuje za správný, neboť mezi oběma způsoby určení výše náhrady vytváří nerovnost. Mělo by být rovněž vyloženo, zda poskytovanou výživu představuje pouze výživné ve formě finančních prostředků nebo věcí či zda má být zhodnocen také osobní přínos zemřelého, který po jeho smrti musí být např. nahrazen placenou službou nebo prací jiného člena rodiny. Žalobkyně namítá, že částka určená odvolacím soudem je příliš nízká a že soud nevzal v úvahu všechny rozhodující skutečnosti a neurčil správně rozsah, v němž zemřelý poskytoval žalobkyni výživu. Domnívá se, že v řízení před odvolacím soudem byla porušena zásada dvojinstančnosti soudního řízení, když odvolací soud na základě jím provedených nových důkazů dospěl ke svým závěrům. Namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil příslušná ustanovení zákona, nepřihlédl k potřebám žalobkyně a k péči o společnou domácnost. Poukazuje na to, že po smrti osoby, se kterou pozůstalý vedl domácnost, se potřeby pozůstalého, pokud žije sám, zvýší, jelikož některé náklady zůstávají přibližně stejné, i když žije v domácnosti jen jedna osoba, a je třeba hodnotit osobní přínos zemřelého do domácnosti, osobní péči o domácnost a děti apod. Namítá, že přiznaná částka nevystihuje ekonomický přínos, který pro ni mělo soužití se zemřelým, a nelze přihlížet k jejímu příjmu ze zaměstnání, do něhož nastoupila po smrti manžela. Pro vznik nároku je totiž rozhodující stav, jaký v poměrech pozůstalých a zemřelého existoval v době jeho úmrtí. Nesouhlasí s tím, že jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení, a domnívá se, že soud měl postupovat podle § 150 o. s. ř. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné, a to především s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1161/2000, který výši nároku na náhradu vyložil tak, že při jejím určení je třeba se řídit rozsahem zákonné vyživovací povinnosti zemřelého, případně rozsahem, v jakém skutečně na výživu přispíval. Navrhl zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 10a o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení ( § 240 odst. 1 o. s. ř. ) zastoupeným advokátem ( § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. ), dospěl k závěru, že dovolání proti výrokům I. a III. rozsudku odvolacího soudu, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a ) o. s. ř., není důvodné a ve zbývajícím rozsahu není podle § 237 odst. 1 písm. c ), odst. 3 o. s. ř. přípustné. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 24. 3. 2011, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 ( srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. ). Námitky dovolatelky, že odvolací soud při svém rozhodnutí nevzal v úvahu všechny podstatné skutečnosti, směřují proti zjištěnému skutkovému stavu věci a dovolatelka tak uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti ( důležitosti ), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Pokud jde o skutkové závěry odvolacího soudu ohledně výdělkových majetkových a rodinných poměrů žalobkyně a jejího manžela, nelze v tomto směru odvolacímu soudu vytknout pochybení. Odvolací soud po doplnění řízení dalším dokazováním v souladu s § 213 odst. 1, 2 o. s. ř. si pro hodnocení důkazů opatřil podklady rovnocenné s těmi, z nichž vycházel soud prvního stupně, a měl tak podmínky k tomu, aby provedené důkazy mohl sám zhodnotit podle § 132 o. s. ř. Při svém rozhodnutí přihlížel pouze ke zjištěním, čerpaným z důkazů, které byly v řízení před soudy obou stupňů provedeny, takže vzal v úvahu pouze ty okolnosti, jež vyšly najevo v průběhu řízení a jež mají oporu v obsahu spisu. Nejde tedy o případ, že by soud neměl pro svůj skutkový závěr podklad v provedených důkazech, nebo že by pominul nějaké rozhodné skutečnosti, které byly prokázány. Nelze proto dovodit, že rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci vychází ze skutkových zjištění, která v základních sporných otázkách nemají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud může za splnění předpokladů § 213 odst. 2 o. s. ř. provést potřebné dokazování a po jeho zhodnocení učinit vlastní skutková zjištění a na základě opakovaného či doplněného dokazování se i odchýlit od hodnocení důkazů, jak je provedl soud prvního stupně. Jak vyplývá z obsahu spisu a z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud řízení doplnil důkazy, které soud prvního stupně ke zjištění zaměstnání M. K. a poměrů žalobkyně neprovedl, případně které žalobkyně navrhla na základě poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a opatřil si tak podklady pro to, aby provedené důkazy mohl sám zhodnotit podle § 132 o. s. ř. a na základě doplněného řízení učinit vlastní skutková zjištění. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného dokazováním a vzal v úvahu pouze ty okolnosti, jež vyšly najevo v průběhu řízení a jež mají oporu v obsahu spisu. V odůvodnění svého rozhodnutí se podrobně vyrovnal s důkazy o majetkových poměrech žalobkyně a zemřelého M. K. a skutková zjištění, jež z nich čerpal, pečlivě odůvodnil. Rozsah, v jakém zemřelý skutečně žalobkyni přispíval na výživu, prokázán nebyl, a skutkový závěr o tom, v jaké výši byl povinen poskytovat žalobkyni výživu, z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, vyplývá z důkazů provedených v řízení, a nejde tedy o situaci, že by při zjišťování skutkového stavu věci soud opomenul rozhodné skutečnosti, jež byly v řízení prokázány, nebo že by pro svá skutková zjištění neměl oporu v provedeném dokazování. Odvolacímu soudu nelze vytknout pochybení ani pokud jde o právní posouzení zjištěných skutečností, neboť jeho rozhodnutí o výši nároku na náhradu nákladů na výživu podle § 448 obč. zák. vychází plně z právních názorů vyslovených v judikatuře Nejvyššího soudu ( srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 87/1968, 11/1976 a 71/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 708/2004, sp. zn. 25 Cdo 1161/2000, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu ). Odvolací soud uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by zemřelý přispíval na výživu žalobkyně nad rámec zákonné vyživovací povinnosti, a při rozhodnutí vycházel z právního názoru, že výše náhrady nákladů na výživu pozůstalých nesmí úhrnem převýšit částku, do které by náležela zemřelému náhrada za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 447 odst. 2 obč. zák. Rovněž tyto závěry jsou v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu ( srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 27/2004, a rozsudek ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1815/2003 ). Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné, dovolací soud proto v rozsahu, v jakém je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a ) o. s. ř., dovolání zamítl podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. a ve zbývajícím rozsahu, v němž se přípustnost dovolání řídí podle § 237 odst. 1 písm. c ) a odst. 3 o. s. ř., dovolání odmítl, neboť vzhledem ke shora uvedenému nelze napadenému rozhodnutí připisovat zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé a přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. ( srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ). Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c ) o. s. ř. dovolání ve zbývajícím rozsahu odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 150 o. s. ř. Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení by měl žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Avšak vzhledem k povaze uplatněného nároku a okolnostem případu dovolací soud žalovanému náhradu nákladů z důvodů zvláštního zřetele hodných nepřiznal. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 28. května 2013 JUDr. Marta Škárovápředsedkyně senátu