| Description
| -
Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou, zda došlo ke tvrzené vadě řízení. K aplikaci § 118b o. s. ř. ve spojení s § § 205a odst. 1 o. s. ř. se dovolací soud vyjádřil v rozsudku ze dne 28. května 2009, sp. zn. 30 Cdo 2310/2007, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „ Soubor “ - pod č. C 7376 : „ Koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 OSŘ se nevztahuje na skutečnosti a důkazy, jimiž účastník hodlá zpochybnit věrohodnost provedených důkazů. Jde o případy, kdy účastník pomocí tvrzení a prostřednictvím důkazů prokáže takové skutečnosti, které mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi vliv na hodnocení soudem provedeného důkazního prostředku z hlediska jeho věrohodnosti ( jde např. o prokázání toho, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky, že listina je falzifikátem, že znalec byl při podání posudku „ ovlivněn “ úplatkem, apod. ). Ke zpochybnění věrohodnosti provedených důkazů naproti tomu nemůže vést to, že účastník řízení navrhne důkazy, jejichž pomocí lze skutkový stav zjistit jinak, než vyplývá z provedených důkazů, které byly navrženy do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo; navržením takových důkazů účastník nezpochybňuje věrohodnost provedených důkazních prostředků, ale v rozporu se zásadou koncentrace řízení se domáhá, aby jejich pomocí byl skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak se podává z řádně a včas navržených důkazů “. Odvolací soud věc posoudil v souladu s těmito závěry, na kterých dovolací soud setrvává. Zpochybněním věrohodnosti důkazů je jen jeho přímé zpochybnění. Je zřejmé, že každý důkaz, ze kterého vyplývá skutečnost, která je v rozporu s jiným důkazem, je v širším smyslu důkazem „ zpochybňujícím “. Tento způsob zpochybnění však nemá § 205 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. na mysli; zde jde o případy, které přímo zpochybňují věrohodnost důkazních prostředků ( jde např. o prokázání toho, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky, že listina je falzifikátem, že znalec byl při podání posudku „ ovlivněn “ úplatkem, apod. ). Žalovaná v odvolacím řízení ani výslovně netvrdila, že by důkazní prostředky nebyly věrohodné. Dovolatelka dále polemizuje se závěrem, že žalobce sporný pozemek vydržel. Podle § 134 odst. 1, 2 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. V dané věci žalobce požadoval určení vlastnického práva a tvrdil, že věc měl v oprávněné držbě od roku 1979, kdy pozemek koupil; žalovaná uplatnila své právo vůči němu až v roce 2001. Protože šlo o pozemek ve státním vlastnictví, mohlo vzniknout vlastnické právo vydržením až po 1. lednu 1992 ( k tomu viz rozhodnutí publikované pod č. 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ); proto bylo jeho vznik třeba posoudit podle občanského zákoníku ve znění zák. č. 509/1991 Sb. „ Oprávněný držitel se stává vlastníkem nemovitosti, má-li ji k 1. lednu 1992 nepřetržitě v držbě po dobu deseti let. Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba započíst i držbu vykonávanou před 1. lednem 1992 “ ( rozsudek Nevyššího sodu ze dne 27. dubna 1999, sp. zn. 2 Cdon 1134/96, publikovaný např. v informačním systému ASPI ). Protože k 1. lednu 1992 žalobce držel pozemky déle než po zákonnou vydržecí dobu, stal se – za předpokladu, že byl k tomuto dni oprávněným držitelem ( § 130 odst. 1 obč. zák. ), téhož dne vlastníkem drženého pozemku. Skutečnosti nastalé později jsou tak již pro posouzení vydržení a oprávněnosti jeho držby bezvýznamné. Při posuzování otázky, zda držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je třeba často hodnotit řadu skutečností, které mohou vést o odlišným závěrům; často lze s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit, že tomu tak bylo, nebo naopak objektivně danou dobrou víru držitele vyloučit. Proto zákon stanoví, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná ( § 130 odst. 1 obč. zák. ). Z toho důvodu také dovolací soud opakovaně vyslovil, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené ( např. usnesení ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor
). Tak tomu v dané věci není; rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Navíc je třeba konstatovat, že dlouhodobá držba, zejména pokud trvá jako v dané věci více než 50 let, nasvědčuje dobré víře držitele; při obvyklé péči o majetek by totiž žalovaná strana nepochybně přistoupila k řešení věci, pokud by sama měla již dříve zato, že žalobce užívá její pozemek. Lze uvést, že na takto dlouhodobou držbu váže nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. mimořádné vydržení, s výjimkou prokázaného nepoctivého úmyslu ( § 1095 ).
|
![[RDF Data]](/fct/images/sw-rdf-blue.png)
![[cxml]](/fct/images/cxml_doc.png)
![[csv]](/fct/images/csv_doc.png)
![[text]](/fct/images/ntriples_doc.png)
![[turtle]](/fct/images/n3turtle_doc.png)
![[ld+json]](/fct/images/jsonld_doc.png)
![[rdf+json]](/fct/images/json_doc.png)
![[rdf+xml]](/fct/images/xml_doc.png)
![[atom+xml]](/fct/images/atom_doc.png)
![[html]](/fct/images/html_doc.png)