| Description
| - Dovolatel je přesvědčen, že v případech obdobných tomuto, kdy jsou do konkursní podstaty vtaženy postupem dle § 27 odst. 5 ZKV cizí nemovitosti, na nichž vázne zástavní právo ve prospěch osoby ( zástavního věřitele ), která jinak nemá s úpadcem nic společného, nelze aplikovat pro konkursní řízení jinak obecně platnou zásadu, že bez řádné a včasné přihlášky ( která může být přezkoumána ) nemůže být nikdo v konkursu uspokojen. V tomto směru dovolatel ( na podporu názoru, že ani Nejvyšší soud neuplatňuje tuto zásadu bezvýjimečně ) odkazuje na bod XXXIV. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ( dále jen „ R 52/1998 “ ) a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. 29 Odo 782/2003 ( jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 30/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ). Dovolatel dovozuje, že v obdobných situacích není na místě aplikovat ustanovení § 22 odst. 2 ZKV a upozorňuje, že kdyby správce konkursní podstaty sepsal nemovitosti do konkursní podstaty po uplynutí propadné lhůty pro přihlášení pohledávek, nemohli by zástavní věřitelé svá práva uplatnit vůbec. V této věci sice byly nemovitosti sepsány do konkursní podstaty před uplynutím propadné lhůty uvedené v § 22 odst. 2 ZKV, banka se však o této skutečnosti dozvěděla těsně před uplynutím uvedené lhůty a náhoda daná dobou soupisu nemovitostí do konkursní podstaty nemůže rozhodovat o tom, kolik má zástavní věřitel času k přihlášení pohledávky. Dovolatel je rovněž přesvědčen, že po zástavním věřiteli nelze spravedlivě požadovat, aby monitoroval i cizí konkursy ( konkursy jiných osob než svého dlužníka nebo zástavního dlužníka ) za účelem zjištění, zda se v nich výše uvedeným postupem neocitly zastavené nemovitosti. Současně klade důraz na charakter zástavního práva coby práva věcného. K tomu dovolatel dodává, že problému jsou si vědomy také soudy a odkazuje příkladmo na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2003, č. j. 15 Cmo 49/2003-41, s tím, že tam označený soud dovodil, že kdyby zástavy byly sepsány do konkursní podstaty třetí osoby ( odlišné od dlužníka i od zástavního dlužníka ), měl by zástavní věřitel postavení tzv. nekonkursního odděleného věřitele, který není účastníkem konkursního řízení, kterého v případě, že má lepší pořadí zástavního práva, uspokojí správce konkursní podstaty v plné výši a pouze to, co zbude z výtěžku zpeněžení, lze rozdělit mezi konkursní věřitele dle § 28 ZKV. Na toto zvláštní postavení nekonkursního odděleného věřitele upozornil banku ( dopisem z 23. prosince 2003 ) sám žalovaný, jenž si vzhledem k obsahu dopisu byl vědom priority zástavního práva banky i své povinnosti uspokojit zajištěnou pohledávku banky. Dovolatel míní, že i kdyby nebylo možné ( vzhledem k ustanovení § 22 odst. 2 ZKV ) přihlížet k nároku banky ze zástavního práva v konkursu, stejně by tato zásada pozbyla platnosti vzhledem ke zrušení konkursu před konečnou zprávou a rozvrhem. Potud se dovolává závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 2782/2008 ( jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 102/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „ R 102/2009 “ ).
|
![[RDF Data]](/fct/images/sw-rdf-blue.png)
![[cxml]](/fct/images/cxml_doc.png)
![[csv]](/fct/images/csv_doc.png)
![[text]](/fct/images/ntriples_doc.png)
![[turtle]](/fct/images/n3turtle_doc.png)
![[ld+json]](/fct/images/jsonld_doc.png)
![[rdf+json]](/fct/images/json_doc.png)
![[rdf+xml]](/fct/images/xml_doc.png)
![[atom+xml]](/fct/images/atom_doc.png)
![[html]](/fct/images/html_doc.png)