http://purl.org/vocab/frbr/core# dcterms: http://purl.org/dc/terms/ sdo: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sdo# sao: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sao# lex: http://purl.org/lex#" xml:base="http://linked.opendata.cz/resource/" resource="legislation/cz/decision/2013/21-Cdo-632-2013/expression/cz/decision/2013/21-Cdo-632-2013/cs">

21 Cdo 632/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně Ing. M. V., zastoupené JUDr. Martinem Vychopeněm, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí č. 225, proti žalovanému ABF, a. s. se sídlem v Praze 9 – Proseku, Mimoňská č. 645, IČO 63080575, zastoupenému Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Pobřežní č. 370/4, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, o náhradu mzdy a o 3.514.424 ,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 274/2008 , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2012 č. j. 62 Co 113/2012-300 , takto : Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. září 2011 č. j. 15 C 274/2008-226 ve výroku, jímž byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru dopisem žalovaného ze dne 29. května 2008, a ve výroku o náhradě nákladů řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Odůvodnění : Dopisem žalovaného ze dne 23. 5. 2008 byla žalobkyně „ v návaznosti “ na rozhodnutí představenstva z téhož dne odvolána z pracovního místa „ vedoucího zaměstnance – generálního ředitele “ žalovaného a dopisem ze dne 29. 5. 2008 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c ) zákona č. 262/2006 Sb. , zákoníku práce, z důvodu nadbytečnosti, neboť pro ni nemá jinou práci odpovídající její kvalifikaci, zdravotnímu stavu a schopnostem a ani jinou vhodnou práci. Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené rozvázání pracovního poměru je neplatné, a aby jí žalovaná zaplatila odchodné ve výši 1.468.850,- Kč, odstupné ve výši 440.574,- Kč, roční odměnu ve výši 1.200.000,- Kč, doplatek mzdy ve výši 405.000,- Kč, to vše se „ zákonným “ úrokem z prodlení, a náhradu mzdy ve výši 157.903,- Kč měsíčně za dobu od 1. 9. 2008 do 31. 12. 2008 a „ následně do rozhodnutí soudu I. stupně “. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že nebyly splněny „ věcné předpoklady pro závěr o tzv. nadbytečnosti žalobkyně “ jako zaměstnankyně žalovaného a že žalovaný nenavrhl změnu jejího pracovního zařazení na jinou práci odpovídající její kvalifikaci a zdravotnímu stavu, přestože měl volné pracovní místo „ vedoucího úseku konferencí a soutěží a manažera veletrhů a výstav “, na které od 1. 7. 2008 přijal Ing. D. S. K nároku na náhradu mzdy a k dalším uplatněným nárokům uvedla, že žalovanému řádně a včas písemně oznámila, že trvá na svém dalším zaměstnávání, že má právo na odstupné ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku, neboť žalovaný s ní neplatně rozvázal pracovní poměr „ údajně “ z organizačních důvodů, že jí žalovaný dluží na mzdě za dobu od 1. 6. 2006 do 31. 8. 2008 částku 15.000,- Kč měsíčně podle dohody o zvýšení mzdy ze dne 24. 5. 2006 a že má podle manažerské smlouvy ze dne 7. 2. 2001 uzavřené se žalovaným na výkon funkce generálního ředitele právo na roční odměnu za rok 2007 a na odchodné ve výši desetinásobku průměrného měsíčního výdělku. Žalovaný zejména namítal, že mezi ním a žalobkyní nevznikl pracovněprávní vztah, neboť žalobkyně byla místopředsedkyní představenstva žalovaného a výkon práce generálního ředitele „ zahrnoval výkon činnosti statutárního orgánu “. Pro případ, že by manažerská smlouva uzavřená mezi účastníky dne 7. 2. 2001 byla shledána platnou, má žalovaný za to, že byly splněny všechny podmínky pro rozvázání pracovního poměru se žalobkyní, neboť žalobkyně byla odvolána z funkce generálního ředitele a žalovaný pro ni neměl jinou vhodnou práci, odpovídající jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Obvodní soud pro Prahu 1 – poté, co usnesením ze dne 28. 5. 2009 č. j. 15 C 274/2008-39 vyloučil k samostatnému řízení nárok žalobkyně na náhradu mzdy ve výši „ 157.903,- Kč měsíčně od 1. 9. 2008 do 31. 12. 2008 a následně do rozhodnutí soudu prvního stupně “ – rozsudkem ze dne 14. 9. 2011 č. j. 15 C 274/2008-226 určil, že rozvázání pracovního poměru, které „ učinil žalovaný dopisem ze dne 29. 5. 2008 vůči žalobkyni “, je neplatné, ve zbývající části žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně, která byla členkou představenstva žalovaného, byla dne 7. 2. 2001 jmenována do funkce generálního ředitele žalovaného, se kterým téhož dne uzavřela manažerskou smlouvu, v níž byly dohodnuty „ povinnosti manažera “ a platové podmínky ( mj. byla sjednána „ základní “ měsíční mzda ve výši 85.000,- Kč, roční odměna v „ maximální “ výši 1.000.000,- Kč a odchodné ve výši desetinásobku průměrného měsíčního výdělku ), že dopisem žalovaného ze dne 23. 5. 2008 doručeným dne 4. 6. 2008 byla žalobkyně na základě rozhodnutí představenstva odvolána z pracovního místa „ vedoucího zaměstnance – generálního ředitele “, že dne 4. 6. 2008 jí bylo doručeno rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 29. 5. 2008, že dne 6. 6. 2008 žalovaný „ poptával “ na svém „ inzertním serveru “ zaměstnance na pracovní pozice „ vedoucí úseku konference a soutěže “ a „ manažer veletrhů a výstav “ a že přijal od 1. 7. 2008 Ing. S. na místo „ ředitelky odboru konferencí a doprovodných informací “ a od 1. 10. 2008 Ing. L. na místo „ marketingové ředitelky “. Dospěl k závěru, že „ manažerská smlouva, resp. pracovní smlouva “ ze dne 7. 2. 2001 byla uzavřena platně, neboť žalobkyně na základě této smlouvy vykonávala „ i činnosti podpůrné, pomocné a administrativního charakteru “, které byly „ specifické a zejména odlišné od činnosti statutárního orgánu “, a nebylo tedy prokázáno, že by žalobkyně v pracovním poměru u žalovaného „ na pozici generální ředitel “ vykonávala činnost shodnou s činností statutárního orgánu. Výpověď z pracovního poměru shledal neplatnou, neboť žalovaný nesplnil povinnost podle ustanovení § 73 odst. 6 zákoníku práce navrhnout žalobkyni její zařazení na volné pracovní místo „ ředitelky odboru konferencí a doprovodných informací “. Naproti tomu dospěl k závěru, že žalobkyni nevznikly nároky na odchodné ( neboť žalovaný dopisem ze dne 29. 5. 2008 odstoupil od konkurenční doložky, za jejíž dodržování odchodné příslušelo, a navíc žalobkyně závazek z konkurenční doložky nedodržovala ), na odstupné ( neboť výpověď z pracovního poměru je neplatná a místo generálního ředitele ani nebylo zrušeno ), na roční odměnu za rok 2007 ( neboť žalobkyně nesplnila úkoly stanovené „ business plánem pro rok 2007 “ ) a ani na doplatek mzdy za dobu od 1. 6. 2006 do 31. 8. 2008 ( neboť žalobkyni byla vyplácena mzda ve výši sjednané v manažerské smlouvě a ke zvýšení mzdy nedošlo předepsaným způsobem ). K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2012 č. j. 62 Co 113/2012-300 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru a ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.080,- Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Vychopeně. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že manažerská smlouva ze dne 7. 2. 2001 „ byla uzavřena platně a žalobkyni tak platně vznikl pracovní poměr “, neboť povinnosti žalobkyně jako členky představenstva podle smlouvy o úpravě práv a povinností souvisejících s výkonem členky představenstva žalovaného byly vymezeny „ zcela odlišně “ od manažerské smlouvy. Dovodil, že vedení účetnictví a „ zajišťování nejrůznější agendy “, které bylo náplní funkce generálního ředitele, nelze „ podřadit pod obchodní vedení ve smyslu § 134 obchodního zákoníku , které by bylo vyhrazeno výhradně statutárnímu orgánu “. Se soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil i v závěru, že žalovaný vůči žalobkyni nesplnil povinnost nabídnout jí pracovní místo ředitelky odboru konferencí a doprovodných programů, pro které žalobkyně splňovala všechny požadavky a které bylo v době doručení výpovědi žalobkyni volné. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že „ řádné vedení účetnictví “ je v ustanovení § 192 odst. 1 obchodního zákoníku výslovně uvedeno mezi činnostmi, které zabezpečuje představenstvo, a proto je třeba tuto činnost zahrnout pod pojem „ obchodní vedení “, a že „ existenci platně sjednaného pracovního poměru “ neodůvodňují ani „ činnosti podpůrné, pomocné a administrativního charakteru “, které označil soud prvního stupně za činnosti vymykající se obchodnímu vedení. Protože žalobkyně vykonávala v rámci pracovního poměru činnosti, které je třeba podřadit pod obchodní vedení, měly soudy podle názoru dovolatele posoudit manažerskou smlouvu jako absolutně neplatnou, a to „ minimálně co do výkonu činností, které se obsahově s výkonem činnosti statutárního orgánu kryjí “. Žalobkyně, která je inženýrkou ekonomie, měla podle dovolatele poskytnout své schopnosti ve prospěch žalovaného v rámci výkonu své funkce členky představenstva ( s ohledem na požadavek náležité péče ) a neměla na výkon činnosti, ke které byla odborně vybavena, uzavírat smlouvu odlišnou od smlouvy o výkonu funkce ( pracovní smlouvu ). Žalovaný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu , že vůči žalobkyni nesplnil povinnost nabídnout jí pracovní místo „ vedoucí úseku konferencí a soutěže “, neboť na toto místo byla na základě pohovoru uskutečněného v květnu 2008, kdy jí bylo toto zaměstnání přislíbeno, přijata od 1. 7. 2008 Ing. D. S., a žalovaný proto nemohl tuto pozici v červnu 2008 nabízet žalobkyni jako neobsazenou. Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc „ vrátil k dalšímu řízení “. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Podle jejího názoru lze jazykovým výkladem ustanovení § 192 odst. 1 obchodního zákoníku dospět k závěru, že členové představenstva nejsou povinni vést účetnictví akciové společnosti osobně. Žalobkyně zdůraznila, že úprava jejího postavení jako členky představenstva a jako generální ředitelky byla „ samostatná, vyplývala z individuálně uzavřených smluv a korespondovala se stanovami společnosti “. Za správný žalobkyně pokládá i závěr soudů o tom, že žalovaný vůči ní nesplnil „ nabídkovou povinnost “. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( § 10a občanského soudního řádu ) projednal dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád , ve znění účinném do 31. 12. 2012 ( dále jen „ o. s. ř. “ ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu , který byl vydán přede dnem 1. 1. 2013 ( srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony ). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ( účastníkem řízení ) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu , pokud to zákon připouští ( § 236 odst. 1 o. s. ř. ). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu , jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ § 237 odst. 1 písm. a ) o. s. ř. ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně , kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku ( usnesení ) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu , který dřívější rozhodnutí zrušil [ § 237 odst. 1 písm. b ) o. s. ř. ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně , jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b ) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. ]. Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu , jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b ) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a ) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody ( srov. § 242 odst. 3 o. s. ř. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z hlediska skutkového stavu věci bylo v projednávané věci zjištěno ( správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. ), že žalobkyně, která byla místopředsedkyní představenstva žalovaného, byla dne 7. 2. 2001 jmenována do funkce generální ředitelky žalovaného. Téhož dne uzavřela se žalovaným manažerskou smlouvu, v níž se zavázala mimo jiné zabezpečovat úkoly vyplývající z funkce generální ředitelky, plnit povinnosti a vykonávat všechny činnosti vyplývající pro ni ze stanov, organizačního řádu a dalších vnitřních předpisů žalovaného a ze zákoníku práce a plnit základní povinnosti vedoucích zaměstnanců a v níž byly sjednány mzdové a další podmínky, za kterých bude uvedenou funkci vykonávat. Pracovní náplň žalobkyně jako generální ředitelky spočívala zejména v komplexním řízení žalovaného, „ zajišťování pracovní, obchodní, ekonomické, účetní a právní agendy “, kontrole a tvorbě věcného a finančního ekonomického plánu, vedení technicko-ekonomické rady, která hodnotila produkty z hlediska efektivnosti a společenského dopadu, vedení přípravných výborů veletrhů, jednání o jejich náplni a doprovodných programech a vedení některých projektů. Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné mimo jiné vyřešení právní otázky, zda a za jakých podmínek může být v akciové společnosti v pracovním poměru ten, kdo byl zvolen místopředsedou jejího představenstva. Vzhledem k tomu, že uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů a že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné ( určující ), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. , které provedl bez jednání ( § 243a odst. 1 věta první o. s. ř. ), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Otázku, zda jmenováním žalobkyně do funkce generální ředitelky žalovaného dne 7. 2. 2001 byl mezi účastníky založen pracovněprávní vztah, je třeba posuzovat - vzhledem k době jmenování žalobkyně do uvedené funkce – podle zákona č. 65/1965 Sb. , zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb. , č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb. a č. 258/2000 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 5. 2001 - dále jen „ zák. práce “ ( srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb. , zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů ). Podle ustálené judikatury dovolacího soudu činnost statutárního orgánu ( popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán ) obchodní společnosti nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem, neboť výkon funkce statutárního orgánu obchodní společnosti není druhem práce ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1 písm. a ) zák. práce a vznik, zánik ani obsah tohoto právního vztahu nejsou upraveny pracovněprávními předpisy; právní předpisy ani povaha obchodní společnosti však nebrání tomu, aby fyzické osoby vykonávající funkci ( člena ) statutárního orgánu uskutečňovaly jiné činnosti pro tuto obchodní společnost na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru ( nebo jiného pracovněprávního vztahu ) výkon činnosti statutárního orgánu ( srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92 , uveřejněný pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995, jakož i odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2004 sp. zn. 21 Cdo 737/2004 , ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. 21 Cdo 894/2004 , ze dne 4. 11. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1634/2004 , ze dne 30. 8. 2006 sp. zn. 29 Odo 801/2005 , nebo ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4028/2009 ). Statutárním orgánem akciové společnosti je představenstvo, které řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem a které rozhoduje o všech záležitostech společnosti, pokud nejsou obchodním zákoníkem nebo stanovami vyhrazeny do působnosti valné hromady nebo dozorčí rady; nevyplývá-li ze stanov něco jiného, za představenstvo jedná navenek jménem společnosti každý člen představenstva ( § 191 odst. 1 věty první až třetí zákona č. 513/1991 Sb. , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2013 – dále jen „ obch. zák. “ ). Představenstvo zabezpečuje obchodní vedení včetně řádného vedení účetnictví společnosti a předkládá valné hromadě ke schválení řádnou, mimořádnou a konsolidovanou, popřípadě i mezitímní účetní závěrku a návrh na rozdělení zisku nebo úhradu ztráty v souladu se stanovami společnosti ( § 192 odst. 1 věta první obch. zák. ). Obchodním vedením akciové společnosti ve smyslu ustanovení § 192 odst. 1 věty první obch. zák. je řízení společnosti, tj. zejména organizování a řízení její podnikatelské činnosti, včetně rozhodování o podnikatelských záměrech ( srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. 29 Odo 479/2003 , který byl uveřejněn pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005 ), a spadá do něj – jak vyplývá z ustanovení § 192 odst. 1 věty první obch. zák. – zabezpečení řádného vedení účetnictví společnosti. Je věcí vnitřního jednacího pořádku představenstva, jak bude organizována jeho rozhodovací činnost, kdy bude představenstvo rozhodovat jako kolektivní orgán a které záležitosti popřípadě svěří jednotlivým členům představenstva nebo vedoucím zaměstnancům společnosti. Obecně platí, že člen představenstva nemusí být vybaven odbornými znalostmi, schopnostmi či dovednostmi, potřebnými pro výkon všech činností, které spadají do působnosti představenstva. Taktéž platí, že tyto činnosti nemusí členové představenstva vykonávat vždy osobně, ale mohou je zajistit i prostřednictvím třetích osob. Má-li však člen představenstva určité odborné znalosti, schopnosti či dovednosti, lze z požadavku náležité péče ( § 194 odst. 5 obch. zák. ) dovodit, že je povinen je při výkonu funkce - v rámci svých možností - využívat. Nepřichází proto v úvahu, aby představenstvo „ zajistilo “ výkon činností spadajících do jeho působnosti tak, že uzavře s ( některými ) členy představenstva jakožto „ třetími osobami “ smlouvu ( odlišnou od smlouvy o výkonu funkce ), jíž se tito členové představenstva zavážou pro společnost uvedené činnosti vykonávat ( srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008 sp. zn. 29 Odo 1262/2006 , který byl uveřejněn pod č. 83 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009 ). V posuzovaném případě měla žalobkyně jako generální ředitelka žalovaného vykonávat činnosti, která spočívaly – jak bylo soudy zjištěno - zejména v komplexním řízení žalovaného, v zajišťování jeho „ pracovní, obchodní, ekonomické, účetní a právní agendy “, v kontrole a tvorbě věcného a finančního ekonomického plánu a ve vedení technicko-ekonomické rady, přípravných výborů veletrhů a některých projektů. Tyto činnosti nepochybně představovaly organizování a řízení podnikatelské činnosti žalovaného, včetně rozhodování o jeho podnikatelských záměrech ( plánech ), jímž se žalobkyně podílela na obchodním vedení žalovaného, do kterého rovněž spadalo – jak vyplývá z výše uvedeného - zabezpečení řádného vedení jeho účetnictví. Skutečnost, že žalobkyně vykonávala osobně též činnosti, které mohla zajistit prostřednictvím třetích osob ( např. vedení účetnictví ), na tomto závěru nic nemění, neboť rozhodující je, že jde o činnosti spadající do obchodního vedení žalovaného, a tedy do působnosti jeho představenstva. Významná není ani okolnost, že při obchodním vedení žalovaného žalobkyně vykonávala i činnosti „ podpůrné, pomocné a administrativního charakteru “, neboť podstata její činnosti vyplývající z funkce generální ředitelky spočívala v organizování a řízení podnikatelské činnosti žalovaného a v rozhodování o jeho podnikatelských záměrech ( plánech ) a nikoli v podpůrných, pomocných a administrativních činnostech, bez kterých se do určité míry neobejde žádná organizační a řídící činnost. Protože žalobkyně měla na základě jmenování do funkce generální ředitelky žalovaného ze dne 7. 2. 2001 a manažerské smlouvy uzavřené téhož dne jako zaměstnankyně v pracovním poměru vykonávat činnost členky statutárního orgánu ( představenstva ) žalovaného, kterou v pracovním poměru vykonávat - jak vyplývá z výše uvedeného – nelze, jsou uvedené jmenování i manažerská smlouva podle ustanovení § 242 odst. 2 písm. a ) zák. práce neplatnými právními úkony, a mezi žalobkyní a žalovaným proto nemohl na základě nich vzniknout pracovněprávní vztah. Ustálená judikatura soudů dále dovodila, že, rozvázal-li pracovní poměr se zaměstnancem někdo, kdo nebyl jeho zaměstnavatelem, může se zaměstnanec žalobou podle ustanovení § 80 písm. c ) občanského soudního řádu domáhat, aby bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru je neplatné, má-li na takovém určení naléhavý právní zájem; nejde o žalobu podle ustanovení § 72 zákoníku práce a otázkou platnosti rozvazovacího právního úkonu se soud může zabývat též jako otázkou předběžnou ( srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1951/2009 , který byl uveřejněn pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011 ). V projednávané věci dal žalovaný žalobkyni výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 29. 5. 2008, ačkoliv pracovní poměr mezi účastníky - jak vyplývá z výše uvedeného – nevznikl ( nemohl vzniknout ), a žalovaný tedy nebyl zaměstnavatelem žalobkyně. Tím, zda má žalobkyně naléhavý právní zájem na určení neplatnosti tohoto rozvázání pracovního poměru, se však odvolací soud – veden nesprávným závěrem o vzniku pracovního poměru mezi účastníky – nezabýval. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu , platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí ( ve výroku, jímž byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru dopisem žalovaného ze dne 29. 5. 2008, a v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení ) a věc vrátil soudu prvního stupně ( Obvodnímu soudu pro Prahu 1 ) k dalšímu řízení ( § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. ). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( § 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř. ). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 21. ledna 2014 JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu