http://purl.org/vocab/frbr/core# dcterms: http://purl.org/dc/terms/ sdo: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sdo# sao: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sao# lex: http://purl.org/lex#" xml:base="http://linked.opendata.cz/resource/" resource="legislation/cz/decision/2013/28-Cdo-783-2013/expression/cz/decision/2013/28-Cdo-783-2013/cs">

28 Cdo 783/2013 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Mgr. Martina Fuchsiga, se sídlem v Oticích, Hlavní 25, insolvenčního správce dlužnice J. I., proti žalovanému D. I., zastoupenému JUDr. Karlem Holubem, advokátem se sídlem v Třebíči, Nerudova 3, o zaplacení 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, pod sp. zn. 219 C 96/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. listopadu 2012, č. j. 57 Co 567/2012-91, takto : Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2012, č. j. 57 Co 567/2012-91, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, ze dne 19. 4. 2012, č. j. 219 C 96/2011-72, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově, rozsudkem ze dne 19. 4. 2012, č. j. 219 C 96/2011-72, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit mu částku 300.000,- Kč s příslušenstvím ( výrok I. ), a rozhodl o náhradě nákladů řízení ( výroky II. a III. ). Žalobce se předmětné částky po žalovaném domáhal jako insolvenční správce dlužnice J. I. z titulu bezdůvodného obohacení, které žalovanému vzniklo tím, že dlužnice vynaložila zmíněnou částku na rekonstrukci nemovitosti v jeho vlastnictví, aniž by mezi ní a žalovaným - jejím synem byla uzavřena jakákoliv smlouva či bylo v době nezletilosti žalovaného schváleno darování uvedené částky opatrovnickým soudem. Žalobce uvedl, že k poskytnutí daru ze strany dlužnice došlo v době, kdy proti ní byla vedena exekuce, na darování je tak nutno pohlížet jako na neplatný právní úkon. Dlužnice si dle žalobce v rozhodné době byla vědoma toho, že má závazek blížící se částce 540.000,- Kč, jenž není schopna uhradit, a na právní úkon učiněný v úmyslu znemožnit uspokojení pohledávky je proto třeba pohlížet rovněž jako na neplatný dle § 39 obč. zák. Po provedeném dokazování soud přisvědčil názoru žalobce, že uplatněný nárok je nárokem z bezdůvodného obohacení, současně však přihlédl k námitce promlčení vznesené žalovaným. V řízení bylo prokázáno, že byt žalovaného byl zrekonstruován nákladem dlužnice do konce roku 2005. V době převodu jejích finančních prostředků do vlastnictví žalovaného dlužnice věděla, že z důvodu exekuce nesmí pod sankcí absolutní neplatnosti právního úkonu dle § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, nakládat se svým majetkem. Subjektivní promlčecí doba dle § 107 odst. 1 obč. zák. počala plynout nejpozději dne 1. 1. 2006 a skončila dne 31. 12. 2007, tedy před podáním žaloby dne 23. 11. 2011. Skutečnost, že žalovaný byl v rozhodné době jako nezletilý v péči své matky ( tj. dlužnice ), jež byla jeho zákonným zástupcem, nedokládá úmyslnost nabytí prospěchu z neplatného právního úkonu dlužnice. Žalovaný svým jednáním nezasahoval do počínání matky při rekonstrukci bytu, a to i s ohledem na své rozumové a volní schopnosti odpovídající jeho věku v této době. Z těchto důvodů rovněž nelze pokládat námitku promlčení za odporující dobrým mravům. Předestřené úvahy tedy vedly okresní soud k zamítnutí žaloby. K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž je rozsudkem ze dne 19. 11. 2012, č. j. 57 Co 567/2012-91, potvrdil ( výrok I. ) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ( výrok II. ). Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu první stupně správnými a přitakal i jeho závěru, že by se v daném případě mohlo jednat o bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 obč. zák., ovšem s ohledem na úspěšně uplatněnou námitku promlčení nemůže být žalobě vyhověno. Nárok žalobce zanikl dva roky po zrekonstruování bytu uplynutím subjektivní promlčecí doby, tj. ke dni 31. 12. 2007. Soud odmítl názor žalobce, že by subjektivní promlčecí doba mohla začít běžet až okamžikem prohlášení konkursu na matku žalovaného. Názory vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2308/2009, na něž žalobce odkazoval na podporu své argumentace, pak jsou v projednávaném sporu nepoužitelné, neboť se vyslovují k odlišné problematice. V daném případě se přitom nejedná ani o úmyslné bezdůvodné obohacení, jež by odůvodňovalo i desetileté trvání objektivní promlčecí doby. Úvahy obsažené v žalobcem zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1706/2006 taktéž nedopadají na nyní projednávaný spor. Odvolací soud zdůraznil, že úmyslnost jednání je třeba zvažovat na straně osoby nabyvší majetkový prospěch, tj. žalovaného. S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci je přitom úmyslnost počínání žalovaného vyloučena. Za žalovaného v rozhodné době jednala dlužnice jako jeho matka a zákonná zástupkyně. Na její úkony je tak třeba pohlížet jako na činěné jednak za vlastní osobu a jednak za žalovaného. Vynaložila-li prostředky v zájmu zajištění bydlení rodiny, a tedy i v zájmu žalovaného, je vyloučen úmysl žalovaného se na úkor matky bezdůvodně obohatit. K promlčení žalovaného práva došlo dle § 107 odst. 1 a odst. 2 obč. zák. uplynutím dvouleté subjektivní i tříleté objektivní promlčecí doby. Objektivní promlčecí doba počala plynout po ukončení rekonstrukce bytu ke konci roku 2005, a skončila tak nejpozději dne 31. 12. 2008, tj. před podáním projednávané žaloby u soudu. Vznesení námitky promlčení přitom s přihlédnutím k nezletilosti žalovaného v rozhodné době nikterak neodporuje dobrým mravům. Žalovanému nemohou být kladeny k tíži úkony, které za něj učinila jeho matka. Nárok tedy zanikl před uplatněním u soudu dne 23. 11. 2011, s ohledem na vznesenou námitku promlčení je tak třeba pokládat za správné zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, pročež odvolací soud přistoupil k jeho potvrzení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost pokládá za danou zásadním právním významem napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. a důvodnost spatřuje v nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b ) o. s. ř. Zásadně právně významným činí dle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu následující otázky. Předně, od kdy začala běžet subjektivní promlčecí doba k vymáhání pohledávky dlužnice za žalovaným. Dovolatel si žádá objasnění, zda se tak stalo již učiněním neplatného právního úkonu mezi dlužnicí a jejím synem ( tj. 1. 1. 2006 ), nebo až zjištěním úpadku dlužnice ( tj. 10. 12. 2009 ), neboť až od tohoto data mohl žalobce jako insolvenční správce podat kvalifikovanou výzvu k vydání bezdůvodného obohacení. Dovolatel se v této souvislosti táže i na to, jestli je v daném případě možné aplikovat tříletou objektivní promlčecí dobu dle § 107 odst. 2 obč. zák. k vymáhání pohledávky dlužnice za svým synem. Zásadní právní význam přikládá dále otázce, zda v případě, že právní úkon činila na jedné straně jako dárce dlužnice a na druhé straně jako obdarovaný žalovaný, za nějž jednala jako zákonný zástupce opět dlužnice, je třeba zkoumat okolnosti uzavření smlouvy a úmysl obou smluvních stran, nebo pouze dlužnice. Další zásadně právně významnou otázkou je dle dovolatele posouzení rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy s ohledem na příbuzenský vztah mezi žalovaným a dlužnicí i na okolnosti případu a úmysl stran při poskytnutí půjčky. Dovolatel je toho názoru, že subjektivní promlčecí doba počala běžet až dnem zjištění úpadku a na podporu tohoto tvrzení opětovně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2308/2009, v němž vyslovené závěry pokládá za aplikovatelné i v projednávané věci. Dovolatel se domnívá, že aplikace obecné tříleté promlčecí doby je v daném případě nesprávná, neboť zde má přednost subjektivní dvouletá promlčecí doba. Úmyslnost jednání je přitom třeba zkoumat pouze ve vztahu k dlužnici, která v rozhodné době žalovaného zastupovala. V této souvislosti znovu připomněl přiléhavost závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1706/2006, neboť i v tomto rozsudku je řešena situace, v níž za osobu nemající plnou způsobilost k právním úkonům jedná zákonný zástupce a úmyslnost jednání je zkoumána právě ve vztahu k tomu, kdo právní úkon jako zástupce učinil. Dle dovolatele je zjevné, že bezdůvodné obohacení bylo nabyto úmyslně, promlčecí doba tak uplyne až po deseti letech, a námitku promlčení je tudíž třeba pokládat za bezpředmětnou. S ohledem na příbuzenský vztah mezi dlužnicí a žalovaným je nadto třeba pokládat vznesení námitky promlčení za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, pročež by k ní nemělo být přihlíženo. Odvolací soud dle dovolatele upřednostnil zájmy žalovaného před zájmy věřitelů v insolvenčním řízení a odmítl klást jednání dlužnice k tíži žalovaného, což dovolatel pokládá za nepřípustné. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil opodstatnění námitek žalobce a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a uložil žalobci povinnost nahradit mu náklady dovolacího řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( „o. s. ř. “ ), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 10a o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a ) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně ( jímž rozhodl „ jinak “ ) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b ) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a ) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Třebaže dovolatelem formulované otázky nejsou formulovány nikterak přiléhavě, nelze jim zcela upřít opodstatnění, zaměřují-li se na otázku stanovení počátku běhu promlčecí doby a naznačují-li, že při posouzení žalovaného nároku je třeba přihlédnout k tomu, že žalovaný nabyl majetkového prospěchu na úkor své matky ( tj. dlužnice ) v době, kdy byl nezletilý a jednala za něj jeho matka jako zákonný zástupce. Vztahy mezi rodiči a dětmi jsou vztahy značně specifickými a je třeba je hodnotit i z pohledu speciálních ustanovení, která se jich týkají a která se snaží podchytit dopady příbuzenského pouta do právních vztahů. Majetkoprávní vztahy mezi rodiči a dětmi i případný střet jejich zájmů je tak třeba posuzovat zejména jak hlediska obecné úpravy zastoupení dle § 26 a násl. obč. zák. ( včetně případného nároku na náhradu škody ), tak i zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, a s přihlédnutím ke zvláštní úpravě běhu promlčecí doby obsažené v § 114 obč. zák., dle nějž, jde-li o právo mezi zákonnými zástupci na jedné straně a nezletilými dětmi a jinými zastoupenými osobami na druhé straně, promlčení ani nepočíná ani neběží, nejde-li o úroky a opětující se plnění. Shledaly-li soudy existenci práva na vydání bezdůvodného obohacení žalobce vůči žalovanému, měly se při posuzování důvodnosti vznesené námitky promlčení za daného skutkového stavu zabývat i tím, kdy žalovaný nabyl zletilosti, a kdy tedy mohly obě lhůty teprve začít běžet. S přihlédnutím k datu narození žalovaného ( 2. 7. 1992 ) a datu podání žaloby ( 23. 11. 2011 ) by přitom mohly být za zachované považovány tříletá objektivní i dvouletá subjektivní promlčecí doba dle § 107 odst. 1 a odst. 2 obč. zák. Aplikace § 114 obč. zák. v projednávané věci by pak činila veškeré úvahy ohledně případné úmyslného nabytí majetkového prospěchu, jakož i rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, nadbytečnými, proto se jimi dovolací soud za dané procesní situace již nezabýval. Je ovšem patrně záhodno korigovat dovolatele, jenž se zjevně domnívá, že k promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení dochází buď v objektivní, nebo subjektivní promlčecí době upravené v § 107 obč. zák. Jak opakovaně zdůraznil Nejvyšší soud, u práva na vydání bezdůvodného obohacení je stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá, a objektivní tříletá, resp. desetiletá. Jejich počátek je stanoven odlišně a vzájemný vztah je takový, že jsou na sobě nezávislé co do běhu, jeho počátku i konce. Skončí-li běh některé z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu, je-li vznesena námitka promlčení ( srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1136/2006 ). Promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení je tak v souladu s § 107 obč. zák. třeba vždy poměřovat oběma uvedenými dobami. Vázal-li odvolací soud počátek běhu objektivní promlčecí doby na okamžik nabytí majetkového prospěchu a běhu subjektivní promlčecí doby na okamžik, kdy obohacenému musely být známy rozhodné skutečnosti, pak v obecné rovině těmto úvahám nelze nic vytknout, v daném případě je však třeba přihlédnout ke specifikům vztahu mezi dítětem a jeho zákonným zástupcem zohledněným i prostřednictvím zvláštní úpravy běhu promlčecí doby ( viz výše ). Jelikož tedy právní posouzení věci provedené odvolacím soudem Nejvyšší soud nepovažoval za správné, přistoupil podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, taktéž zatíženému naznačeným nedostatkem v právním posouzení věci, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudy obou stupňů jsou pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( § 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř. ). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 5. srpna 2013 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu