http://purl.org/vocab/frbr/core# dcterms: http://purl.org/dc/terms/ sdo: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sdo# sao: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sao# lex: http://purl.org/lex#" xml:base="http://linked.opendata.cz/resource/" resource="legislation/cz/decision/2011/25-Cdo-1193-2011/expression/cz/decision/2011/25-Cdo-1193-2011/cs">

25 Cdo 1193/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce statutárního města Brna, se sídlem úřadu v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, IČO 44992785, proti žalované S. T., zastoupené JUDr. Marií Minářovou, advokátkou se sídlem v Brně, Ludmily Konečné 14, o 214.276,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 108 C 14/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. září 2010, č. j. 17 Co 451/2009-85, takto : I. Dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ohledně částky 1.216,- Kč se odmítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. září 2010, č. j. 17 Co 451/2009-85, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. srpna 2009, č. j. 108 C 14/2009-52 , se s výjimkou částí výroků, jimiž bylo rozhodnuto o platební povinnosti žalované ve výši 1.216,- Kč s příslušenstvím, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 9. 2010, č. j. 17 Co 451/2009-85, potvrdil rozsudek ze dne 11. 8. 2009, č. j. 108 C 14/2009-52, jímž Městský soud v Brně ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 25. 9. 2009, č. j. 108 C 14/2009-59, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 213.656,- Kč s příslušenstvím, v rozsahu 620,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení odvolacího. Vyšel ze zjištění, že dne 9. 5. 2002 provedla Městská policie Brno odtah vozidla Škoda 120L, jehož provozovatelkou je žalovaná, neboť vozidlo tvořilo překážku silničního provozu na pozemní komunikaci ve smyslu § 45 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v tehdy účinném znění ( dále též jen „ zákon o silničním provozu “ ). Žalovaná částka představuje náklady spojené s odtahem vozidla ve výši 1.216,- Kč a náklady skladování vozidla na odstavném parkovišti ve výši 212.440,- Kč za dobu od 9. 5. 2002 do 23. 11. 2008. K námitce žalované, že nebyla o odtahu informována, soud prvního stupně uvedl, že i když žalobce informační povinnost nemá, žalovanou přesto informoval, ta však neposkytla součinnost a opakované výzvy k vyzvednutí vozidla zasílané na adresu jejího trvalého bydliště si nevyzvedla. Byla přitom povinna se o svůj majetek starat a zajišťovat jeho údržbu či odstranění, tvoří-li překážku provozu; žalovaná sice vozidlo postrádala a nahlásila jeho krádež, avšak žádné další kroky v tomto směru neučinila; výše nákladů na dlouhodobé skladování vozidla na odstavném parkovišti je tak pouze důsledkem chování žalované. Vztah stran sporu není vztahem smluvním, ale důsledkem porušení zákonné povinnosti, proto cena za skladování vozidla nemůže být posuzována podle zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Odvolací soud se s uvedenými skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil a neshledal podmínky pro vyvinění žalované ani důvody pro použití § 450 obč. zák., byť by tomu majetkové poměry žalované mohly nasvědčovat. Neučinila-li však žalovaná po zjištění, že se vozidlo nenachází na místě, kde jej odstavila, a ani později žádná adekvátní opatření ( naopak jí zřejmě při stáří a nízké hodnotě vozu tento stav vyhovoval ), není s ohledem na okolnosti vzniku škody využití moderačního práva namístě. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c ), odst. 3 o.s.ř. pro otázku zásadního právního významu, zda je možné za součást nákladů za nucený odtah vozidla ve smyslu § 45 odst. 4 zákona o silničním provozu považovat rovněž náklady spojené s jeho úschovou či uskladněním. Pokud ano, mělo by být zvažováno, jaká doba úschovy je přiměřená. Není totiž jasné, proč bylo zcela bezcenné vozidlo drženo na parkovišti šest a půl roku s vědomím narůstajících nákladů na parkování. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že neposoudil věc z pohledu § 450 obč. zák. a § 3 odst. 1 obč. zák., a vznáší námitku promlčení uplatněného nároku. Navrhla, aby dovolací soud napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání vyjádřil své přesvědčení, že soudy obou stupňů posoudily věc zcela správně, v řešené věci nejsou důvody pro aplikaci § 450 obč. zák. a námitku promlčení nelze úspěšně vznést v průběhu řízení před dovolacím soudem. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení ( § 240 odst. 1 o.s.ř. ), řádně zastoupeným advokátem ( § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř. ), napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. pro řešení právní otázky moderace náhrady nákladů na umístění vozu na parkovací ploše po jeho odtahu. Dovolání je důvodné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b ) o.s.ř. ( nesprávné právní posouzení věci ), který dovolatelka uplatňuje, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Podle § 450 obč. zák. z důvodů zvláštního zřetele hodných soud náhradu škody přiměřeně sníží. Vezme přitom zřetel zejména k tomu, jak ke škodě došlo, jakož i k osobním a majetkovým poměrům fyzické osoby, která ji způsobila; přihlédne přitom také k poměrům fyzické osoby, která byla poškozena. Snížení nelze provést, jde-li o škodu způsobenou úmyslně. Uvedené ustanovení zakotvuje tzv. moderační ( zmírňovací ) právo soudu určit výši náhrady škody nižší částkou, než je její skutečný rozsah tak, aby přiznaná náhrada škody vyjadřovala to, co v konkrétním případě lze po škůdci spravedlivě požadovat. Patří k právním normám s relativně neurčitou ( abstraktní ) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, lze-li je podřadit pod pojem „ důvodů zvláštního zřetele hodných “. V občanském zákoníku ani v jiných občanskoprávních předpisech není tento pojem definován a pro posouzení, zda jsou v konkrétním případě takové důvody dány, zákon přináší pouze příkladmá hlediska, soud proto může v odůvodněných případech použít moderační právo i na základě jiných okolností. Zákon tedy nestanoví všechna kritéria, jimiž je naplněn pojem „ důvody zvláštního zřetele hodné “ a jimiž je třeba poměřovat přiměřenost snížení náhrady, ani nevyžaduje, aby všechna demonstrativně vyjmenovaná hlediska byla naplněna ( srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 691/2006, publikovaný pod C 5797 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck ). V obecné rovině není vyloučeno, že z pohledu zákonné úpravy podmínek moderačního práva soudu podle ustanovení § 450 obč. zák. všechna hlediska v něm demonstrativně uvedená nemusí být zvažována, jestliže nejsou ve srovnání s jinými okolnostmi pro posouzení daného případu podstatná ( významná ), a nestávají se tudíž součástí hypotézy právní normy. Na druhé straně zákonem označená hlediska jsou bezpochyby typickými, nejčastějšími a zpravidla nejpodstatnějšími důvody, zakládajícími moderaci. Ukládá-li zákon v první řadě, aby bylo zvažováno, jak ke škodě došlo, dává soudu prostor k posouzení všech v úvahu přicházejících okolností, které se vyskytly v souvislosti se škodní událostí a které je třeba zohlednit podle míry relevance, jež jim lze z pohledu moderačního oprávnění soudu přisuzovat. Jde zároveň o zcela logické hledisko, neboť v různorodých životních situacích může škoda vzniknout za specifických okolností, které sice nemusí mít vliv na vznik odpovědnosti, avšak právě z jejich pohledu může požadavek na plnou náhradu škody vyznívat jako nepřiměřeně přísné či tvrdé opatření. V posuzované věci jde o specifický nárok, který se sice právně kvalifikuje jako náhrada škody ( srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 2003, sv. 31, s. 149, pod č. 128 ), což zároveň zakládá oprávnění soudu použít tzv. moderaci, nejde nicméně o případ, kdy oprávněné osobě vzniká újma jako taková; spíše je zřejmé, že prostředky plynoucí jí z tohoto důvodu představují zdroj jejích příjmů ( zde tzv. „ poplatek za skladování vozidla “ ). Z tohoto pohledu musí být nahlíženo i na důvody moderace včetně kritéria dopadu použití moderačního práva do poměrů poškozeného, jímž je v dané věci statutární město, které jako obec ve smyslu § 2 odst. 1 věty první, odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obecním zřízení, je veřejnoprávní korporací, která má pečovat o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů a při plnění svých úkolů má chránit též veřejný zájem. Jinými slovy má-li klasická náhrada škody reparovat způsobenou újmu, přičemž použití moderačního práva je výjimkou, která nastupuje výjimečně k odstranění tvrdosti, kterou by plná náhrada znamenala pro povinnou osobu, u tohoto specifického nároku musí být výjimka posuzována šířeji, neboť se nedotýká práva na odstranění nepříznivého zásahu do majetkové sféry poškozeného, nýbrž jeho zákonem upravené činnosti, která má svou výdělečnou stránku. Odvolací soud správně zvažoval okolnosti, za nichž ke škodě došlo, a důvodně podrobil kritice počínání žalované, která vzhledem k nízké hodnotě vozu a k předpokládaným zvýšeným nákladům na jeho zaopatření neprojevila dostatečnou aktivitu, aby své vozidlo našla a postarala se o něj. Na druhé straně ovšem nezohlednil, že k nárůstu nákladů ( majících charakter škody ) došlo i vlivem počínání žalobce, který rovněž nikterak intenzivně nepátral po majiteli vozu, resp. vyzval vlastnici k odvozu vozidla s velkým časovým odstupem. Kromě toho nelze přehlédnout, že základním smyslem moderačního práva je odstranění tvrdosti dopadu povinnosti k náhradě škody do poměrů osoby, která za ni odpovídá, proto je nezbytné zvážit, zda žalovaná částka, která v daném případě zřejmě mnohonásobně převyšuje měsíční příjem žalované a zjevně se vymyká jejím majetkovým poměrům, je adekvátní náhradou, jež by příslušela žalobci za to, že téměř bezcenné vozidlo uchovával několik let na svém parkovišti. To je zdůvodněno zejména charakterem nároku, který je škodou v širším slova smyslu a který by při své povaze poplatku za umístění vozu neměl dosahovat nepřiměřeně vysokých částek, obzvláště jde-li o vozidlo, které se svým stavem blíží či dokonce rovná vraku [silniční vozidlo, které je trvale technicky nezpůsobilé k provozu a není opatřeno státní poznávací značkou nebo které je zjevně trvale technicky nezpůsobilé k provozu - § 19 odst. 2 písm. g ) zákona č. 19/1997 Sb., o pozemních komunikacích; srov. též jeho § 19 odst. 3 a 4], u nějž zákon předpokládá definitivní odstranění, tj. likvidaci, nikoliv dlouhodobé skladování. Je tedy zřejmé, že zahrnul-li odvolací soud do svých úvah, na jejichž základě vyloučil použití moderačního práva, pouze okolnosti vzniku škody na straně žalované, aniž přihlédl k postupu žalobce a ke specifickému charakteru uplatněného nároku a aniž se dostatečně zabýval dopadem nároku do majetkových poměrů účastníků, nelze považovat právní posouzení podmínek pro aplikaci ustanovení § 450 obč. zák. za úplné, a tedy ani za správné. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b ) o.s.ř. je naplněn, a proto Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil spolu se závislými výroky o náhradě nákladů řízení; vzhledem k tomu, že uvedené důvody dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení ( § 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř. ), to vše v rozsahu částky 212.440,- Kč poplatku za umístění vozidla na odstavném parkovišti. Ve vztahu k částce 1.216,- Kč, představující náklady na odtah vozidla, brání přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení ustanovení § 237 odst. 2 písm. a ) o.s.ř., podle nějž není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Jde totiž o samostatný dílčí nárok stojící vedle nároku na náhradu za umístění vozidla na parkovišti, který má odlišný skutkový základ ( srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1097/2004, publikované pod C 3431 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck ), proto se taková samostatnost zohledňuje i při rozhodování o přípustnosti dovolání. Dovolání tak v tomto rozsahu směřuje proti výroku rozsudku o věci samé, jímž bylo rozhodnuto o samostatném peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, a jeho přípustnost je tudíž vyloučena citovaným ustanovením. Nejvyšší soud proto dovolání žalované jako nepřípustné zčásti odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c ) o.s.ř., aniž se mohl zabývat věcným obsahem jí uplatněných námitek. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém konečném rozhodnutí o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů dovolacího řízení ( § 243d odst. 1 o.s.ř. ). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. listopadu 2012 JUDr. Petr Vojtek, v. r. předseda senátu