Description
| - Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou ( abstraktní ) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy skutečně v rozporu ( k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck ( dále jen „ Soubor “ ), pod pořadovým
). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je třeba posoudit individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu; řešení takové otázky nelze zobecnit ( k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, uveřejněné v Souboru pod pořadovým
). Dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti úvah soudů v nalézacím řízení ( k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28Cdo 2160/2007, uveřejněné v Souboru pod pořadovým
). To platí i pro posuzování rozporu právního úkonu ( smlouvy ) s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák. ( k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2009, sp. zn. 22 Cdo 819/2009, uveřejněné na internetových stránkách www.nsoud.cz ).
|