Description
| -
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že tzv. zmatečnostní vady řízení ve smyslu ustanovení § 229 o. s. ř. nejsou způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a o. s. ř. a k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost ( srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ). Jakkoli platí, že u přípustného dovolání dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a ) a b ) a § 229 odst. 3 o. s. ř., i když nebyly v dovolání uplatněny ( srov. ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. ), Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněném pod číslem 86/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že ke zmatečnostním vadám může přihlédnout jen tehdy, podávají-li se z obsahu spisu. Jelikož nejde o vadu, jíž může být dovolání odůvodněno, nemůže ke zjištění její existence provádět dokazování ( srov. ustanovení § 243a odst. 2 o. s. ř., podle něhož dokazování provádí dovolací soud jen k prokázání důvodu dovolání ) [k tomu srov. dále důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 4304/2010]. Jelikož z obsahu spisu dovolatelkou namítaná zmatečnostní vada řízení ( rozuměj zmatečnost spočívající v tom, že ve věci rozhodoval senát Vrchního soudu v Praze, jehož složení neodpovídalo rozvrhu práce ) neplyne, nemohl Nejvyšší soud k „ takové vadě “ ani přihlédnout.
|