http://purl.org/vocab/frbr/core# dcterms: http://purl.org/dc/terms/ sdo: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sdo# sao: http://salt.semanticauthoring.org/ontologies/sao# lex: http://purl.org/lex#" xml:base="http://linked.opendata.cz/resource/" resource="legislation/cz/decision/2012/8-Tdo-1367-2012/expression/cz/decision/2012/8-Tdo-1367-2012/cs">

Podána ústavní stížnost. Výsledek US : - Datum rozhodnutí US : - 8 Tdo 1367/2012-68 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2013 o dovoláních obviněných R. N., K. S., a J. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2012, sp. zn. 6 To 80/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 5/2011, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. se dovolání obviněných R. N., K. S. a J. Š. o d m í t a j í . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 48 T 5/2011, byli obvinění R. N., K. S. a J. Š. uznáni vinnými; obviněný R. N. v bodě I. zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a ) tr. zákoníku, obvinění K. S. a J. Š. v bodě II. pomocí k pokusu přečinem úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c ) tr. zákoníku k § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedený zločin byl obviněnému R. N. podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. U obviněných K. S. a J. Š. bylo podle § 44 odst. 1 tr. zákoníku upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k trestu, který jim byl uložen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2011, sp. zn. 6 To 2/2011. Bylo rovněž rozhodnuto o náhradě škody. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací z podnětu odvolání podaných státním zástupcem v neprospěch obviněných a obviněnými R. N., K. S. a J. Š. rozsudkem ze dne 23. 1. 2012, sp. zn. 6 To 80/2011, podle § 258 odst. 1 písm. b ), d ) tr. ř. uvedený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu ohledně všech obviněných zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného R. N. v bodě I. uznal vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a ) tr. zákoníku a odsoudil jej podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Obviněné J. Š. a K. S. v bodě II. uznal vinnými pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c ) k § 250b odst. 1 tr. zák. a podle § 37 tr. zák. u těchto obviněných upustil od uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák., neboť tresty uložené rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2011, sp. zn. 6 To 2/2011, shledal dostatečnými. Podle citovaného rozsudku odvolacího soudu se obvinění uvedených trestných činů dopustili skutky vymezenými tak, že obviněný R. N. sámv bodě I. V přesně nezjištěné době v období od 1. 10. 2007 do 29. 10. 2007 jako jednatel společnosti Troop Train s. r. o., se sídlem v P., R. ( dále jen „ společnost Troop Train “ ), při sjednávání úvěru s Českou spořitelnou a. s., P., O. ( dále jen „ Česká spořitelna “ ), ve výši 24.000.000,- Kč na koupi dvou panelových domů v H. od prodávajícího D. H., přesto, že se společností Pojizerská realitní s. r. o., T., T. ( dále jen „ společnost Pojizerská realitní “ ), žádnou smlouvu neuzavřel, předložil České spořitelně k žádosti o úvěr nepravdivou Smlouvu o smlouvě budoucí o prodeji objektů H., datovanou dnem 2. 10. 2007 včetně dodatku č. 1 k této smlouvě ze dne 8. 10. 2007, údajně uzavřenou mezi společností Troop Train jako prodávajícím a společností Pojizerská realitní jako kupujícím, kterou bance dokládal návratnost úvěrových prostředků z budoucího prodeje objektů H., načež na základě výše uvedené nepravdivé smlouvy a jejího dodatku Česká spořitelna poskytla společnosti Troop Train dne 29. 10. 2007 úvěr ve výši 24.000.000,- Kč se splatností dne 30. 4. 2009, přesto, že si byl obviněný vědom, že nebude moci úvěr deklarovaným způsobem splatit, podepsal Smlouvu o úvěru, přičemž ke dni splatnosti 6. 4. 2009 uhradil splátky jistiny v celkové výši 3.770.778,19 Kč a splátky příslušenství ve výši 2.122.008,57 Kč, čímž ke dni zesplatnění úvěru dne 6. 4. 2009 způsobil České spořitelně škodu na jistině a úrocích v celkové výši 17.736.541,63 Kč. Obvinění K. S. a J. Š. společněv bodě II. V přesně nezjištěné době nejméně od června 2008 do 9. 9. 2008 obviněný K. S. jako zprostředkovatel úvěrů a obviněný J. Š. jako ředitel společnosti Merewa Trading s. r. o., se sídlem P., B. ( dále jen „ společnost Merewa “ ), po předchozí dohodě a vzájemných průběžných konzultacích, poskytli samostatně stíhané M. S., pomoc za účelem vylákaní úvěru na České spořitelně tím, že ačkoliv si byli vědomi, že žádné smlouvy s budoucími nájemci nebyly uzavřeny, jako součást k žádosti o úvěr na částku 15.000.000,- Kč, o který za účelem koupě poloviny areálu OSP v P., okres L. požádala Českou spořitelnu jednatelka společnosti Merewa M. S., společně vyhotovili smlouvy o smlouvách budoucích k pronájmu poloviny areálu OSP v P. s budoucími nájemci World Service, a. s., LARAX s. r. o., Meliana s. r. o., Autoawacs Bohemia s. r. o., všechny datované dnem 1. 7. 2008, a Festos s. r. o., datovanou dnem 12. 7. 2008, které opatřili razítky a podpisy údajných budoucích nájemců a po podpisu jednatelkou společnosti M. S. je předložili prostřednictvím obviněného K. S. České spořitelně jako součást žádosti o úvěr žadatele společnosti Merewa, přičemž na základě předložených padělaných smluv dne 9. 9. 2008 Česká spořitelna uzavřela se společností Merewa smlouvu o úvěru, kterou M. S. podepsala, přestože věděla, že prostředky z pronájmu areálu OSP společnost nezíská a nebude moci poskytnutý úvěr deklarovaným způsobem splatit, téhož dne byl úvěr ve výši 15.000.000,­- Kč žadateli poskytnut, úvěr nebyl splácen, přičemž hodnota nemovitosti zastavené v souvislosti s úvěrovou smlouvou ve prospěch České spořitelny činila 17.417.120,- Kč. Tímto rozsudkem byla poškozená Česká spořitelna se svým nárokem na náhradu škody odkázána podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Pro úplnost je vhodné připomenout, že tato trestní věc byla původně vedena pod sp. zn. 48 T 7/2010, v níž byl prvním odsuzujícím rozsudkem rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2010 ( č. l. 5245 až 5283 ). Z podnětu odvolání podaných obviněnými proti tomuto rozsudku Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 3. 2011, sp. zn. 6 To 2/2011 ( č. l. 5332 až 5346 ), tento v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b ), c ) odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněných R. N., K. S. v celém rozsahu a u obviněného J. Š. ve výroku o vině pod bodem III/1, ve výroku o trestu a o náhradě škody. Znovu rozhodl tak, že 1. ) ohledně obviněného R. N. v části týkající se jednání pod bodem I. [v nyní dovoláním napadeném rozsudku bod I.] a ohledně obviněných K. S. a J. Š. v bodě III/1 [v nyní dovoláním napadeném rozsudku bod II.] věc podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí,2. ) podle § 259 odst. 3 tr. ř. ohledně části, v níž věc zpět nevrátil, sám znovu rozhodl o vině obviněných K. S. a J. Š. ( bod III/2 ) a u obviněného J. Š. za výrok o vině pod bodem IV., který zůstal odvoláními nedotčen, a za tyto trestné činy těmto obviněným uložil tresty. Je též vhodné připomenout i to, že o dovoláních obviněných K. S. a J. Š. podaných proti odsuzující části rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2011, sp. zn. 6 To 2/2011, ve spojení s pravomocnou částí rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2010, sp. zn. 48 T 7/2010, rozhodl Nejvyšší soud usnesením dne 15. 2. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1614/2011 tak, že obě dovolání odmítl. Poté, co byla věc ve zrušující části vrácena zpět soudu prvního stupně, byla tato zapsána pod novou spisovou značkou sp. zn. 48 T 5/2011, která se počíná od rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2011, sp. zn. 6 To 2/2011, ( viz datace tohoto spisu od strany 1 svazku 18. u spisu pod sp. zn. 48 T 5/2011 ) a je nyní Městským soudem v Praze vedena pod sp. zn. 48 T 5/2011, ač se jedná stále o tutéž trestní věc. Je potřeba zdůraznit, že uvedené nové označení této trestní věci je zcela v rozporu s § 161a odst. 1 písm. d ) Instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, podle něhož se nově nezapisují věci v důsledku rozhodnutí soudu vyššího stupně. Proto, když došlo ve věci sp. zn. 48 T 5/2011, ke zrušení části rozsudku a věc v této části byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, jde stále o tutéž trestní věc původního označení sp. zn. 48 T 7/2010. Je proto mít pro přehlednost na paměti, že pokud nyní dovolání směřuje proti rozsudku Vrchního v Praze ze dne 23. 1. 2012, sp. zn. 6 To 80/2011, a ve věci soudu Městského soudu v Praze sp. zn. 48 T 5/2011, jde i nadále fakticky o jeho trestní věc sp. zn. 48 T 7/2010. Proti citovanému rozsudku soudu druhého stupně podali obvinění R. N., K. S. a J. Š., všichni prostřednictvím obhájců a s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř., dovolání. Obviněný R. N. v obsahu svého dovolání učiněném prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Vališe brojil proti závěru obou soudů, že i přes zástavu, která byla v rámci úvěrové smlouvy sjednána, ho shledaly vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a ) tr. zákoníku, a to zejména s poukazem na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05, a v něm uvedený názor, že tam, kde je poskytnut majetkový ekvivalent plnění plynoucího z úvěru, nelze dovodit úmysl způsobit takovým jednáním škodu a na cizím majetku se takto obohatit. S ohledem na tyto zásadní námitky obviněný brojil proti způsobu, jakým soudy dospěly k závěru o hodnotě nemovitosti, kterou jako zástavu při sjednávání úvěrové smlouvy poskytl. Obviněný především zpochybnil závěry znaleckého posudku Ing. Antonína Žiláka stanovící hodnotu zástavy na 11.828.580,- Kč, který nepovažuje za správný, a proto již v průběhu hlavního líčení navrhl opatřit revizní znalecký posudek. Obviněný, když soudy neakceptovaly jeho návrh a nedoplnily dokazování vyžádáním a vyhotovením revizního znaleckého posudku, nechal na vlastní náklady vypracovat posudek Českým vysokým učením technickým v Praze, fakultou stavební, znaleckým ústavem, institutem soudního znalectví, č. 189-12 ze dne 3. 1. 2012 ( dále jen „ posudek ČVUT “ ). I když tento posudek nechal založit do spisu a navrhl jeho provedení v rámci odvolacího řízení, a v pěti bodech vyjádřil, čím vyvrací správnost znaleckého posudku zejména Ing. Antonína Žiláka, který podle něj nebyl vypracován v souladu s metodikou České spořitelny coby poskytovatele předmětného úvěru ani znaleckého posudku, jenž sloužil jako podklad pro poskytnutí úvěru. Dovolatel má za to, že právě závěry znaleckého posudku ČVUT jednoznačně vyvrací jeho srozumění s tím, že hodnota zástavy, tj. předmětných nemovitostí, jimiž byl úvěr zajištěn, je nižší než hodnota poskytnutého úvěru, neboť výše zástavy vyčíslená uvedeným znaleckým posudkem ČVUT v roce 2007 měla hodnotu 26.700.000,- Kč, což částku poskytnutého úvěru převyšuje. S odkazem na tuto argumentaci obviněný vyslovil názor, že při výši poskytnutého úvěru ve výši 24.000.000,- Kč není možné dovodit jeho srozumění s tím, že hodnota zástavy, kterou byl úvěr zajištěn, je nižší než hodnota úvěru. Jeho jednáním proto nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a ) tr. zákoníku, protože byl poskytnut potřebný majetkový ekvivalent k uspokojení nároků banky. Podle obviněného však tím, že soudy neprovedly důkaz jím pořízeným znaleckým posudkem zpracovaným ČVUT, který považuje za klíčový důkaz, došlo k porušení práva na jeho obhajobu vedoucí ve svém důsledku k nesprávnému právnímu posouzení jemu za vinu kladeného jednání. Obviněným R. N. takto vznesené výhrady dále spočívají i v tom, že soudy dostatečně nezvážily všechny ve věci provedené důkazy, a to zejména výpověď svědkyň M. Č. a K. M., které považuje za nevěrohodné, když uvedly, že nemovitosti byly ve špatném stavu a nemohly mít hodnotu ve výši poskytnutého úvěru. Za nesprávnou obviněný považoval i úvahu odvolacího soudu, že rozprodáváním bytů obviněným vznikala bance škoda, což považoval za důkaz o existenci subjektivní stránky obviněného k vzniklému následku. Dovolatel rovněž vytýkal, že se soudy nižšího stupně dostatečně nevypořádaly s výpovědí svědkyň Ing. E. M. a M. V. ani svědka M. D. Podle obviněného mělo z těchto důkazů vyplynout, že jeho investiční záměr byl od počátku v pořádku. Obviněný k nepravdivým výpovědím svědkyň K. M. a M. Č. podrobněji rozvedl, že soud prvního stupně a ani odvolací soud, který má za povinnost vypořádat se všemi námitkami odvolatele, se podrobně jejich obsahy nezabýval, když především nevzaly do úvahy, že s jejich výpověďmi koresponduje i obsah znaleckého posudku ČVUT. Přes tato pochybení oba soudy nižších stupňů jmenovaným svědkyním uvěřily a o jejich výpovědi v rozporu s procesními pravidly a nálezy Ústavního soudu opřely svá rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu, který se s námitkami obhajoby nevypořádal, proto obviněný považuje za nepřezkoumatelné. Obviněný rovněž brojil proti tomu, že žádný ze soudů nižšího stupně neakceptoval jeho námitku spočívající ve významu blankosměnky, jejíž existence je nutná k posouzení výše škody, protože i v jejím případě stejně jako u zástavy se jedná o zajišťovací instrument vyvracející jeho vinu. Touto směnkou on osobně ručí za závazky společnosti Troop Train vůči bance, jež poskytla předmětný úvěr. Tato skutečnost má podle názoru obviněného vliv jednak na posouzení činu a výše škody a jednak na posouzení jeho úmyslu spáchat zločin úvěrového podvodu. Obviněný R. N. proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky ( dále jen „ Nejvyšší soud “ ) napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2012, sp. zn. 6 To 80/2011, zrušil a přikázal soudu prvního stupně věc k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám podle § 265m tr. ř. rozhodl. Požádal také, aby mu Nejvyšší soud odložil podle § 265o tr. ř. výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody. Obviněný J. Š. v dovolání podaném prostřednictvím obhájce JUDr. Josefa Vostrejše vytýkal, že se soudy nevypořádaly s provedenými důkazy, neboť je nevyhodnotily objektivně podle obecných zásad trestního řízení. Obviněný především poukázal na to, že soudy nebraly do úvahy, že pouze plnil jako prostředník pokyny jednatelky a pachatelky M. S. a nebyl tím, kdo smlouvy o smlouvách budoucích sepsal. Jeho obhajoba nebyla vyvrácena provedenými důkazy, které neumožňují učinit závěr o jeho vině. Za vadu obviněný považoval, že soudy nenechaly vypracovat znalecký posudek z oboru grafologie. V této souvislosti poukázal na to, že i když se v jeho kanceláři našla razítka, která mu nepatřila, nebylo prokázáno, že by je v této projednávané věci zneužil. V důsledku toho s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 215/99, II. ÚS 1975/08, III. ÚS 2042/08 a IV. ÚS 260/05 vytýkal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Obviněný shledal nedostatky v použité právní kvalifikaci, neboť považuje za nesprávné, že byl uznán vinným za pomoc podle § 10 písm. c ) tr. zák. k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. spáchaného samostatně stíhanou M. S., která je neznámého pobytu, nikdy nepřevzala usnesení o zahájení trestního stíhání, nebyla ve věci vyslechnuta a není zřejmé, zda je trestně odpovědná, když nebyla pravomocně za tento trestný čin odsouzena. Jestliže je účastenství vybudováno na principu akcesority účastenství, potom za situace, kdy hlavní pachatelka M. S. je neznámého pobytu a nebyly v její trestní věci konány žádné důkazy, nemůže být jeho jednání posouzeno jako účastenství podle § 10 odst. 1 písm. c ) tr. zák. Svou vinu proto považuje za pouhou ničím nepodloženou spekulaci neodpovídající provedeným důkazům. V závěru dovolání učinil návrh, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a podle § 265l tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby Nejvyšší soud sám rozhodl podle § 265m tr. ř. Obviněný K. S. v dovolání podaném prostřednictvím obhájkyně JUDr. Alexandry Hráské zdůraznil svou obhajobu, že od počátku trestního řízení důsledně svou vinu popíral a je přesvědčen, že soudy rozhodly jen na podkladě úvahy, nikoliv na podkladě provedeného dokazování. Se zřetelem na podstatu akcesority účastenství obviněný zdůraznil, že sám nekonal nic, co bylo v rozporu s trestním zákonem. V této souvislosti označil právní kvalifikaci jako účastenství ve formě pomoci za nesprávnou proto, že samostatně stíhaná M. S. je neznámého pobytu a pravděpodobně nikdy nepřevzala usnesení o zahájení trestního stíhání a není tedy známo, že by nějaký trestný čin spáchala. Neexistuje-li pachatel dokonaného trestného činu či jeho pokusu, k němuž jeho účastenství mělo směřovat, pak se nemůže o účastenství jednat. Obviněný rovněž vytkl, že proti němu nebyl opatřen žádný důkaz, který by jeho vinu prokazoval a neztotožnil se s odvolacím soudem, pokud považoval jeho obhajobu za nevěrohodnou a vyvrácenou provedenými důkazy. Ve věci spatřuje nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jichž se domáhá s ohledem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1975/2008 a IV. ÚS 260/2005. Dovolatel rovněž namítal porušení zásady presumpce neviny a in dubio pro reo. V závěru navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2012, sp. zn. 6 To 80/2011, spolu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 48 T 5/2011, a dále aby tomuto soudu podle § 265l tr. ř. uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. K těmto dovoláním se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který ve svém vyjádření po předchozím stručném shrnutí podstatného obsahu napadených rozhodnutí i dovolání ve vztahu ke všem podaným dovoláním konstatoval, že v dané trestní věci nenastala žádná situace připouštějící zásah do učiněných skutkových zjištění. Vrchní soud v Praze podle jeho názoru dovodil skutkový stav věci, který se opírá o provedené dokazování, v jehož rámci neužil nezákonné důkazy a pokud neakceptoval některé návrhy obviněných na doplnění dokazování, své stanovisko dostatečně odůvodnil. Pokud všichni tři obvinění v rámci svých námitek shledávají pochybení v procesu dokazování, zejména pokud jde o hodnocení výpovědí svědků či obviněných anebo znaleckých posudků, nelze k těmto výhradám přihlížet, neboť taková argumentace se zcela míjí s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř., který je společný všem podaným dovoláním. Konkrétně státní zástupce k dovolání obviněného R. N. považoval za námitku mající hmotněprávní obsah výhradu vztahující se k absenci subjektivní stránky, a to zejména s ohledem na existenci blankosměnky, kterou obviněný jako fyzická osoba ručil za závazky společnosti Troop Train, jíž však nepřiznal důvodnost. Za daných okolností zmíněná blankosměnka zavinění obviněného nevylučuje, neboť vymahatelnost směnky, a tedy její reálný smysl, který nelze srovnat se zástavou, jak to činí obviněný, se odvíjí od majetkových poměrů směnečného dlužníka. V předmětné věci nejlépe vystihuje situaci skutečnost, že vzniklá škoda nebyla doposud uhrazena ( přímá škoda podle zjištění soudů činných ve věci zůstává 17.736.541,- Kč ), tedy podpis směnky obviněným spáchání deliktu nezpochybnil, a není proto ani důvodu pochybovat o jeho zavinění. Při skutkovém zjištění, že jednání obviněného R. N. bylo zjevně záměrné a cílené, je dán jeho přímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. a ) tr. zákoníku. Hmotně právní kvalifikaci jednání obviněného tak státní zástupce považoval za správnou. Státní zástupce neshledal důvodnými ani dovolání obviněných K. S. a J. Š., a to zejména ve vztahu k výhradě o neexistenci hlavního pachatele trestného činu podvodu. Poukázal na to, že obvinění K. S. a J. Š. jednali s M. S. po předchozí dohodě s cílem jí umožnit naplnit hlavní záměr spočívající ve vylákání úvěru u České spořitelny užitím fiktivních smluv s budoucími nájemci areálu OSP v P. K jejich tvrzením, že nejde o účastenství, nelze přihlížet. Státní zástupce zdůraznil, že soud v trestní věci účastníka řeší jako předběžnou otázku, kdo je pachatelem a o jaký trestný čin se jedná, a proto pro dovození trestní odpovědnosti účastníka zásadně není rozhodné, zda již byla vedena, event. ukončena trestní věc hlavního pachatele, popř. zda v jejím rámci účastník poskytl svědeckou výpověď apod. Jestliže tedy soudy zjistily, že M. S. se dopustila jednání, které naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák., a že k realizaci tohoto jednání jí obvinění poskytli pomoc ( ve formě zprostředkování vztahu společnosti Merewa se společností Česká spořitelna ), získaly tak dostatečné podklady pro vyslovení výše uvedených hmotně právních závěrů. Státní zástupce se tedy ztotožnil s tím, že obvinění spáchali pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c ) k § 250b odst. 1 tr. zák. Ze všech uvedených důvodů státní zástupce učinil návrh, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných R. N., K. S. a J. Š. jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání všech shora jmenovaných obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a ) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými podle § 265d odst. 1 písm. b ), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit ( § 265e odst. 1, 2 tr. ř. ). Vzhledem k tomu, že všichni obvinění svá dovolání opřeli o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř., bylo nutné zkoumat, zda dovolání podali v souladu s jeho zákonným vymezením, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou určující rozsah přezkumné povinnosti dovolacím soudem. Nejvyšší soud proto ve vztahu ke všem přezkoumávaným dovoláním uvádí, že podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tj. že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Uvedené vymezení svědčí o tom, že z tohoto dovolacího důvodu není možné přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „ jiné nesprávné hmotně právní posouzení “. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003 ). Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. V takovém případě nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení § 265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden. Současně je třeba připomenout, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů ( srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03 ). Se zřetelem na shora rozvedená kritéria je nutné posuzovat obsahy podaných dovolání, a to ohledně každého dovolatele samostatně. Všechna tři přezkoumávaná dovolání byla v části podána v souladu s označeným odvolacím důvodem, tedy každý obviněný uplatnil námitky právní povahy, jak zákon u dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. stanoví, avšak současně v každém z dovolání byly uvedeny i výhrady, které na tento, ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů, nedopadají. U dovolání obviněného R. N. nelze pod označený dovolací důvod podřadit námitky brojící proti neprovedení znaleckého posudku ČVUT a nesprávné hodnocení provedených důkazů, zejména když vytýkal nevěrohodnost svědků Ing. E. M., M. V., K. M. a M. Č., event. pokud poukazoval na nedostatky v hodnocení znaleckých posudků, především znalce Ing. Antonína Žiláka. Tyto výhrady nemají povahu hmotně právních námitek, jak označený dovolací důvod předpokládá. Dovolání obviněných J. Š. a K. S. jsou obsahově zásadně totožná ( v některých částech až doslovně ). Oba obvinění v nich povětšinou mimo označený dovolací důvod vytýkají neúplnost provedeného dokazování pro neopatření všech rozhodných důkazů prokazujících jejich nevinu či to, že soudy obhajobu obviněných považovaly za nevěrohodnou a vyvrácenou provedenými důkazy. Tito dovolatelé též spatřují nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry a namítají porušení zásady presumpce neviny a nedodržení zásady in dubio pro reo. Všemi těmito námitkami obvinění R. N., J. Š. a K. S. podali dovolání mimo jimi označený dovolací důvod, a proto se Nejvyšší soud touto částí jimi uplatněných dovolání nemohl věcně zabývat, neboť neměl pro jejich rozpor se zákonným vymezením vedeného dovolacího důvodu povinnost je přezkoumávat. I přesto je však k námitce obviněných o extrémním nesouladu právního posouzení se skutkovými závěry soudů uvést, že existence takového extrémního nesouladu, která je však zcela výjimečná, může způsobit průlom do obecných zásad vymezených pro přezkumnou činnost dovolacího soudu v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. ( blíže srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005 ). O extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se však jedná jen při existenci mimořádných vad především v rámci prováděného dokazování, k nimž ovšem dochází jen tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010 ). Uváží-li se postupy v projednávané věci, způsob, jakým soudy prvního i druhého stupně řešily rozsah a šíři provedeného dokazování, i to, jak postupně reagovaly na obdobné námitky obviněných, které byly již v předchozích fázích trestního řízení uváděny, nelze se s výhradami o vadách v prováděném dokazován ztotožnit. Lze jenom připomenout, že nyní dovoláními napadená rozhodnutí již vzešla z procesu, jemuž předcházelo zrušující rozhodnutí odvolacího soudu, jak je již výše uvedeno. V průběhu řízení konaných před soudem prvního stupně byla rovněž důsledně prověřena obhajoba všech tří dovolatelů. Pro úplnost lze jen poukázat ve vztahu k obviněnému R. N. na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na straně 5 až 20 a ohledně obviněných J. Š. a K. S. na rozsudek soudu prvního stupně na straně 22 až 31. Ohledně všech pak lze připomenout argumentaci odvolacího soudu na straně 7 až 9 rozsudku soudu druhého stupně. Nejvyšší soud ve stručnosti s odkazem na provedené důkazy shrnuje, že je nutné přisvědčit závěrům obou soudů, že důkazy, které zajistily a v souladu se zákonnými postupy podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. zhodnotily, tvoří ucelený řetězec vzájemně se prolínajících okolností, které z těchto důkazů logicky vyplývají a vzájemně se doplňují. Když nebyly zjištěny žádné nelogičnosti ani lhostejnost, přehlíživost nebo jednostranný či v neprospěch obviněných vedený proces, nejde o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, které soudy učinily. Nejvyšší soud ve výhradách obviněného R. N. o neprovedení znaleckého posudku ČVUT a požadavku obviněného J. Š. na provedení znaleckého posudku z oboru grafologie, jež však soudy neakceptovaly, neshledává tzv. opomenuté důkazy. Jde totiž o ně tehdy, když o navržených důkazech v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně se jedná o důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, a v důsledku tohoto jsou rozhodnutí nepřezkoumatelná a protiústavní. Dochází k nim, pokud v řízení před obecným soudem není dána účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění ( prokázání ) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny ( především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 ) [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3320/2009, uveřejněný pod č. 60 ve sv. 56 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a ze dne 8. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 262/2004, uveřejněný pod č. 208 ve sv. 43 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. Z takto vymezených zásad je v projednávané věci třeba připomenout, že se s touto problematikou vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí i odvolací soud ( srov. str. 8, 9 ), jenž však shledal rozsah a způsob provedeného dokazování za dostatečný a s ohledem na vyčerpávajícím způsobem jinými provedenými důkazy prokázané skutečnosti doplnění dokazování za nadbytečné. Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožnil a shledal, že zde nejde o tzv. opomenuté důkazy, neboť soud prvního stupně ( mimo jiné i z pokynu odvolacího soudu ) provedl dokazování v dostatečném rozsahu, a pokud odvolací soud již odmítl předmětný znalecký posudek ČVÚT provést, vysvětlil, z jakých důvodů tak neučinil ( srov. stranu 20 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 8, 9 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně ). Nejvyšší soud tak jen pro úplnost a i ve vztahu k posléze rozvedeným úvahám považuje za vhodné z obsahu spisu připomenout, že stanovení hodnoty dvou panelových domů v H., které je obviněným R. N. ( bod I ) zpochybňováno, předcházelo rozsáhlé dokazování, jak o tom obsah napadených rozhodnutí svědčí. Jeho výsledkem je závěr soudů opřený o znalecký posudek znalce Ing. Antonína Žiláka ( č. l. 21 až 112, 146 až 215 spisu ), který byl zpracován podle pokynů odvolacího soudu v řízení před soudem prvního stupně a stanovil hodnotu této zástavy na 11.828.583,- Kč. Stejné nemovitosti však byly ceněny i mimo trestní řízení dvěma dřívějšími posudky, a to jednak pro účely sjednání předmětného úvěru znalcem Ing. Josefem Nekvapilem ( na č. l. 2059 až 2109 ), jemuž tento úkol zadal obviněný R. N. jako jednatel společnosti Troop Train, jenž tuto hodnotu stanovil na 30.000.000,- Kč, a pro účely daňového řízení posudek zpracovaný Ing. F. J. ( na č. l. 3019-3038 ), ze kterého vyplývá cena těchto nemovitostí ve výši 9.969.490,- Kč. V dané situaci soudy dospěly po zhodnocení všech ve věci provedených důkazů k závěru o tom, že důkazem, o nějž se lze v daném případě opřít, je posudek znalce Ing. Antonína Žiláka. Takový závěr vyplýval z postupu založeném na logické argumentaci ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., a i v návaznosti na další provedené důkazy, s nimiž tento závěr koresponduje, nevyvolává žádné pochybnosti. Soudy nepochybily, pokud tento znalecký posudek považovaly za přijatelný, správný a použitelný, a naopak odmítly znalecký posudek zpracovaný ČVUT, neboť řádně ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. vysvětlily, proč tak neučinily. Závěry z něj vyplývající proto nelze akceptovat, a činil-li tak obviněný R. N. ve svém dovolání, nemá proto žádný procesní podklad. Jelikož soudy dostály všem požadavkům na řádné objasnění věci a objektivní hodnocení provedených důkazů, nebyl shledán ani rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Odvolací soud rovněž s odkazem na správnost postupu soudu prvního stupně který na straně 24 a násl. rozvedl, proč považuje dokazování ve vztahu k bodu II. za úplné a dostatečné, a proč není nutné provádět další důkazy, tedy ani posudek z oboru grafologie. S tímto závěrem se ztotožnil i odvolací soud, který své závěry k ucelenosti rozsahu provedeného ve vztahu k činu v bodě II., vysvětlil na straně 6 a 7. Ze všech těchto důvodů, když soudy při odmítnutí posudku ČVÚT a zpracování znaleckého posudku z oboru grafologie postupovaly v souladu s procesními předpisy, nejedná se o tzv. opomenuté důkazy, lze konstatovat, že skutková zjištění v bodě I i II. vzešla z řádného procesního postupu a netrpí žádnými vadami. Nejvyšší soud proto pro své další právní úvahy, z těchto skutkových zjištění, jak je jeho povinností, vycházel. Obvinění svá dovolání uplatnili v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř., o nějž je opřeli, v té části, v níž obviněný R. N. vytýkal nedostatky v subjektivní stránce, se zřetelem na výši a hodnotu zástavy v případě úvěru a jež se týká skutku v bodě I. Obvinění J. Š. a K. S. v souladu s uvedeným dovolacím důvodem podali dovolání, pokud se domáhali nesprávnosti právního posouzení jejich činu uvedeného v bodě II. jako účastenství podle § 10 odst. 1 písm. c ) tr. zák. k trestnému činu podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. Z podnětu těchto námitek Nejvyšší soud dále zkoumal, zda jsou dovolání ohledně nich opodstatněná. Nejvyšší soud ve vztahu k takto relevantně uplatněnému dovolání obviněného R. N. uvádí, že zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a ) tr. zákoníku spáchá ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a způsobí tak škodu velkého rozsahu tj. škoda ve výši nejméně 5.000.000,- Kč ( § 138 odst. 1 tr. zákoníku ). Podle tzv. právní věty výroku o vině ( bod I. rozsudku soudu druhého stupně ) se obviněný tohoto zločinu dopustil v té podobě, že „ při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje a takovým činem způsobil škodu velkého rozsahu “. Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin. Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a ) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem ( úmysl přímý ), nebo b ) věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn ( úmysl nepřímý ). Srozuměním se podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, tj. následku v podobě škody velkého rozsahu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a ) tr. zákoníku, zásadně postačí ve smyslu § 17 odst. 1 písm. a ) ve spojení s § 16 tr. zákoníku zavinění ve formě nedbalosti. Z obsahu spisu Nejvyšší soud shledal v souladu se závěry soudů obou stupňů, že úvěrová smlouva za podmínek popsaných v bodě I. výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně byla sjednána dne 29. 10. 2007 na částku 24.000.000,- Kč, na koupi dvou panelových domů v H. a byla vázána na poskytnutí garance zástavním věřitelem zástavnímu dlužníkovi. Z obsahu smlouvy o zastavení nemovitostí specifikovaných v čl. II. plyne ( č. l. 2031 ), že smluvní strany se mimo jiné dohodly, že společnost Troop Train jako klient a dlužník se ve smyslu článku VII. úvěrové smlouvy ( č. l. 2028 ) zavázala zajistit řádné a včasné úhrady pohledávek banky, a to mimo jiné zřízením zástavního práva k uvedeným nemovitostem a rovněž blankosměnkou vlastní vystavenou klientem na řad banky. Jak již bylo výše uvedeno, výší hodnoty této zástavy se soudy zabývaly a v průběhu řízení zkoumaly její hodnotu, kterou posléze stanovily na základě znaleckého posudku znalce Ing. Antonína Žiláka na částku 11.828.583,- Kč. Právě tato otázka se stala předmětem dokazování, které bylo tímto směrem zaměřeno s ohledem na obhajobu obviněného R. N. vyvracejícího svou trestní odpovědnost za zločin úvěrového podvodu proto, že výše této zástavy byla vyšší než výše poskytnutého úvěru v částce 24.000.000,- Kč. Pro toto tvrzení soudy vycházely ze znaleckého posudku zpracovaného Ing. Josefem Nekvapilem v době sjednání úvěru na částku 30.000.000,- Kč. Jak však bylo výše naznačeno, tyto skutkové otázky soudy obou stupňů v průběhu dokazování objasnily s tím, že vyšly z hodnoty uvedené zástavy ve výši 11.828.583,- Kč. Podle odvolacího soudu ( strana 9 jeho rozsudku ) „ obviněný nemohl předpokládat, že zastavená jím rozprodávaná nemovitost by postačovala k uspokojení věřitele; nadto platí, že obviněný nemovitost viděl a přistoupí-li k tomu zjištění o ceně, kterou zaplatil prodávajícímu, nelze učinit jiný závěr, než že byl přinejmenším srozuměn s tím, že hodnota zástavy, kterou byl úvěr zajištěn je nižší ( zde výrazně ) než hodnota poskytnutého úvěru “. Nejvyšší soud tento právní závěr o zavinění obviněného R. N. považuje za plně korespondující s názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I ÚS 558/2001, jímž bylo vysloveno, že „ musí být mimo rozumnou pochybnost prokázáno, že pachatel svým úmyslným jednáním, vedoucím k uzavření úvěrové smlouvy, uvedl banku v omyl, předstíraje, že hodlá podnikat, v příčinné souvislosti s tímto omylem obohatil sebe nebo jiného, a tak úmyslně způsobil škodu vyšší než 1 milion Kč, tedy že již při uzavírání úvěrové smlouvy se chtěl ( resp. byl srozuměn ) obohatit na úkor banky v důsledku vyvolaného omylu a že tím chtěl, resp. byl srozuměn s tím, že toto jeho jednání způsobí škodu v popsané výši. Prokázání těchto skutečností musí být patrné z odůvodnění rozsudku “. Je třeba zdůraznit, že v přezkoumávaném rozsudku jsou v odůvodnění rovněž rozvedeny názory směřující k nutnosti prokázat výši zástavy s ohledem na naplnění všech znaků úvěrového podvodu tak, aby zejména o subjektivní stránce a úmyslu obviněného způsobit škodu nevznikaly pochybnosti. Je tedy zřejmé, že soudy v přezkoumávané věci akceptovaly názory Ústavního soudu, a mimo jiné i ten, jenž je součástí nálezu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/2005, v němž Ústavní soud vyložil, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 558/01 akceptoval a z ústavněprávních hledisek aproboval právní závěr dříve vyslovený v judikatuře Nejvyššího soudu, že zřízení zástavního práva a jeho hodnota mají vliv nejen na posouzení výše způsobené škody, ale též – za určitých podmínek – na naplnění samotné skutkové podstaty podvodu. Zopakoval, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 558/01 se explicitně vyjádřil k ústavněprávním limitům kvalifikace jednání jako trestného činu podvodu za situace, kdy bylo čerpání bankovního úvěru poskytnuto zajištění v podobě zástavního práva k nemovitosti. Vycházel z judikatury Nejvyššího soudu ( rozsudky sp. zn. 8 Tz 303/2000, 8 Tz 164/99 ), podle které k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu spáchaného vylákáním úvěru je nutné prokázat, že pachatel již v době uzavření smlouvy o úvěru nejenže jednal klamavě, ale že současně jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit, nebo je nevrátit ve smluvené době, popřípadě jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené době nebude moci vrátit a že tím uvádí banku v omyl, aby se ke škodě jejího majetku obohatil. Proto mohl být trestný čin podvodu spáchán jen za předpokladu, kdyby poskytnutý úvěr – třebaže dlužník od počátku neměl v úmyslu úvěr splácet – byl zajištěn takovou hodnotou zástavy, která nepostačovala k tomu, aby jejím prodejem byl úvěr splacen, a jestliže si byl dlužník této skutečnosti vědom. Dlužník by tedy musel být přinejmenším srozuměn s tím, že hodnota zástavy, kterou byl úvěr zajištěn, je nižší než hodnota poskytnutého úvěru a že v případě nesplacení úvěru banka utrpí škodu odpovídající rozdílu mezi těmito hodnotami. Z obsahu těchto nálezů Ústavního soudu lze dovodit, že je třeba rozlišovat situace, kdy je bankovní úvěr zajišťován ekvivalentem v podobě zástavního práva, neboť ne vždy je taková zástava způsobilá plnit roli, jakou má mít. To vyplývá i z povahy a smyslu zástavního práva, které slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy ( § 152 obč. zák. ve znění zák. č. 264/1992 Sb. ). Pro účely posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin úvěrového podvodu je především se zřetelem na naplnění subjektivní stránky nutné zkoumat a výsledky provedeného dokazování prokázat, jaká je povaha konkrétní zástavy, a to zejména s ohledem na její skutečnou hodnotu. Je proto nutné plně akceptovat, že „ teprve ve vztahu ke spolehlivě vyčíslené nominální výši škody bylo možno náležitě posuzovat zavinění obviněného k tomuto znaku skutkové podstaty trestného činu “ ( viz str. 7 nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 566/2005 ). Jak bylo výše popsáno, právě v souladu s těmito požadavky soudy obou stupňů postupovaly a velmi pečlivě, jak vyplývá nejen z obsahu napadených rozhodnutí, ale především z výsledků prováděného dokazování, se zabývaly všemi rozhodnými skutečnostmi souvisejícími s úmyslem obviněného R. N. Svou pozornost zaměřily nejen na podvodný úmysl spočívající v tom, že pod nepravdivou záminkou, že bude uzavřena smlouva o smlouvě budoucí s Pojizerskou realitní, přestože žádnou smlouvu neuzavřel, banku uvedl v omyl o prodeji objektů H. za účelem doložení návratnosti úvěrových prostředků z budoucího prodeje těchto objektů, ale zejména i v tom, že v rámci úvěrové smlouvy dokladoval daleko vyšší hodnotu předmětných objektů ( viz znalecký posudek Ing. Josefa Nekvapila znějící na 30.000.000,- Kč, který nechal tento obviněný pro účely úvěrové smlouvy zpracovat ), přestože tyto objekty takové hodnoty nedosahovaly. Tedy předstíral bance tuto nepravdivou informaci právě proto, aby od ní mohl vylákat co nejvyšší úvěr, což se mu také podařilo. O tom, že obviněný jednal od začátku zcela podvodně a záměrně tak, aby banku oklamal, svědčí výsledky ve věci provedeného dokazování, jak jsou soudy v jednotlivých výše uvedených částech odůvodnění jejich rozhodnutí rozvedeny. Nemá význam je zde znovu opakovat, ale pro stručnost na ně postačí jen odkázat. Jen pro úplnost Nejvyšší soud navíc zmiňuje, že obviněný byl o skutečné hodnotě předmětných nemovitostí v době před jejich koupí od D. H. dostatečně informován, o čemž svědčí i kupní smlouva ( strana 2233 spisu ), na jejímž základě D. H. předmětné nemovitosti k datu 8. 8. 2007 ( to je dva měsíce před tím, než je odkoupila společnost Troop Train ) odkoupil od K. M. za cenu 4.500.000,- Kč. Částka, za kterou ji společnost, jejímž jednatelem byl obviněný, od D. H. za takto krátkou dobu odkoupila, byla navýšena o téměř 20.000.000,- Kč, což svědčí o záměru navýšit cenu na maximum a docílit tak poskytnutí vysokého úvěru, k čemuž došlo, jakož i k následku v podobě neplnění úvěrových podmínek a nesplácení úvěru. Za významné rovněž soudy správně považovaly i to, že obviněný uvedené zastavené nemovitosti pro možnost jejich další směny komplikoval tím, že některé byty z nich rozprodal. Pro správnost závěru soudů, že obviněný byl veden snahou od banky předmětnou částku vylákat, aby poté neplnil smluvní podmínky, svědčí i výpověď svědka M. D., podle níž jej M. D. požádal, aby mu „ sehnal firmu nebo člověka, který by levně koupil nějakou nemovitost, na kterou by bylo možné udělat vysoký odhad. Mají firmu, která nemovitost na vysoký úvěr může odkoupit “. Uváží-li se všechny zjištěné skutečnosti vzešlé z výsledků provedeného dokazování, je patrné, že takto rámcově stanovený scénář průběhu trestné činnosti byl v zásadě obviněnými posléze uskutečněn. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal právní závěr soudů nižších stupňů ohledně předmětné zástavy správným. Druhým argumentem, o nějž obviněný R. N. svou námitku neexistence úmyslného zavinění opřel, byl ten, který podložil odkazem na blankosměnku, jíž jakožto fyzická osoba ručil za závazky společnosti Troop Train vůči bance poskytující úvěr. Z obsahu odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí se podává v zásadě to, že i když blankosměnka v uvedeném případě sice zdánlivě představuje zajišťovací instrument, na jejím základě nebylo minimálně do právní moci uvedených rozhodnutí nic uhrazeno, přičemž předmětná směnka nebyla ani podložena reálným majetkem obviněného ( viz strana 9 rozsudku odvolacího soudu a č. l. 2048 spisu ). Jako taková nemohla ve skutečnosti sloužit jako adekvátní zajišťovací instrument, čehož si byl obviněný od počátku svého jednání vědom, s čímž se Nejvyšší soud rovněž ztotožnil. Závěry o úmyslu obviněného spatřované soudy minimálně v podobě nepřímého úmyslu ve vztahu k poskytnutí nepravdivých údajů bance v žádosti o úvěr, s cílem vylákat na jejich základě poskytnutí úvěru uvedeného ve skutkové větě výroku o vině, byly dostatečně a řádně objasněny. S námitkami tohoto obviněného o absenci jakéhokoli úmyslu ve vztahu k podvodnému jednání se ze všech výše uvedených důvodů nelze ztotožnit, jelikož je zřejmé, že obviněný R. N. od počátku jednal ve zřejmém úmyslu uvést banku v omyl předstíráním skutečností, které nebyly v souladu s realitou, což bylo významné především pro následné nesplácení úvěru, neboť si již v počátku, a to ještě v době před sjednáváním úvěru, byl vědom, že hodnota jím poskytovaných záruk nedosahuje takové výše, která by byla alespoň stejná, ne-li vyšší nežli výše požadovaného a vyplaceného úvěru, tj. 24.000.000,- Kč. Toto jednání obviněného R. N. proto soudy správně posoudily jako zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a ) tr. zákoníku. Nejvyšší soud ze všech výše rozvedených důvodů posoudil dovolání obviněného R. N. jako zjevně neopodstatněné. Obviněnými K. S. a J. Š. podaná dovolání dopadají na jimi shodně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. v části, v níž brojili proti nesprávnosti použité právní kvalifikace skutku uvedeného v bodě II. rozsudku odvolacího soudu. Obvinění zde v zásadě vytýkali nenaplnění podmínek akcesority účastenství ve formě pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c ) k § 250b odst. 1 tr. zák. proto, že pachatelka tohoto trestného činu M. S. je neznámého pobytu, nikdy nepřevzala usnesení o zahájení trestního stíhání, nebyla ve věci vyslechnuta a není zřejmé, zda je za uvedený trestný čin trestně odpovědná. Obecně je k těmto námitkám vhodné uvést, že pomoc ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c ) tr. zák. spočívá v tom, že pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému ( hlavnímu pachateli ) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák., k němuž v daném případě pomoc obviněných směřovala, se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Podstata účastenství vychází ze zásady akcesority účastenství, tj. závislosti trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele, tj., že organizátorství, návod a pomoc jsou trestné podle § 10 tr. zák. jenom tehdy, jestliže se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusil. Přitom čin, na němž se účastník podílí, musí splňovat všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu ( srov. rozhodnutí č. 1/1973, č. 58/1973 a č. 39/1983 Sb. rozh. tr. ). Hlavním pachatelem trestného činu se rozumí pachatel činu, k němuž směřovala některá z forem účastenství ( srov. též Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon, 6. vydání, C.H.Beck. 2004, s. 100 – 110 ). Z těchto principů vyplývá, že posouzení jednání obviněného jako účastníka na trestném činu je závislé na trestní odpovědnosti hlavního pachatele do té míry, že musí být prokázáno, že existuje úmyslný trestný čin, jehož se hlavní pachatel dopustil. Takový čin musí být prokázán výsledky provedeného dokazování a musí být konkretizován individuálními rysy. Ve smyslu akcesority je významné to, zda se hlavní pachatel skutku vykazujícího znaky úmyslného trestného činu dopustil, ale není pro ní důležité, zda za takový čin byl skutečně odsouzen, neboť ani okolnost vylučující trestní odpovědnost hlavního pachatele mající význam pouze ve vztahu k jeho osobě, např. proto, že bylo trestní stíhání promlčeno, nevylučuje trestnost účastníka ( srov. rozhodnutí č. 7/1994-II. či č. 58/1973 Sb. rozh. tr. ). V posuzované věci je v bodě II. hlavní pachatelkou samostatně trestně stíhaná M. S., jejíž čin spočíval v tom, že jako jednatelka společnosti Merewa za účelem koupě poloviny areálu OSP v P. požádala Českou spořitelnu o poskytnutí úvěru na částku 15.000.000,- Kč a za tímto účelem za pomoci obviněných svou žádost doložila nepravdivými podklady, jak jsou ve skutkových zjištěních rozvedeny ( smlouvy o smlouvách budoucích k pronájmu poloviny areálu ), na jejichž základě Česká spořitelna dne 9. 9. 2008 uzavřela se společností Merewa smlouvu o úvěru, kterou M. S. podepsala, přestože věděla, že prostředky z pronájmu areálu OSP společnost nezíská a nebude moci poskytnutý úvěr deklarovaným způsobem splatit. Když byl téhož dne úvěr ve výši 15.000.000,­- Kč poskytnut, s jeho splácením nezačala. Na základě těchto skutečností soudy správně v činu M. S. shledaly naplnění všech znaků trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. Rovněž pak úlohu obviněných, jak plyne ze zjištěných skutkových okolností, posoudily jako pomoc k tomuto trestnému činu, neboť to byli právě obvinění J. Š. a K. S., kdo nepravdivé podklady se všemi jejich náležitostmi pro účely sjednání úvěrové smlouvy zajistili a dodali. Tyto závěry soudů plně korespondují se zákonným vymezením pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c ) tr. zák. Pokud jde o to, že M. S. není stíhána ve stejné trestní věci jako obviněný J. Š. a K. S., není tato skutečnost rozhodná, neboť proti její osobě bylo vedeno samostatné řízení, a to zejména proto, že tato obviněná byla nezvěstná. Je však nutné ve vztahu k námitkám obviněných uvést, že proti M. S. nebylo vedeno prověřování skutečností nasvědčujících, že byl spáchán trestný čin ve smyslu § 158 tr. ř., což vyplývá z usnesení Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha IV, ze dne 12. 12. 2011, č. j. ORIV-20745-3/TČ-2011-001492, které Nejvyšší soud vyžádal a v průběhu neveřejného zasedání s ním provedl důkaz. Z jeho obsahu plyne, že M. S., byla v této věci prověřována jako podezřelá pro spáchání uvedeného skutku. Bylo ohledně ní však rozhodnuto tak, že podle § 159a odst. 2 tr. ř. ve spojení s ustanovením § 11 odst. 1 písm. b ) tr. ř. byla věc podezření ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měla jmenovaná dopustit, odložena, a to z důvodu nepřípustnosti trestního stíhání nastalé v důsledku jeho promlčení. Z odůvodnění citovaného usnesení se podává, že M. S. se dopustila jednání vykazujícího znaky trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák., avšak tento trestný čin byl ve smyslu § 67 odst. 1 písm. d ) tr. zák. promlčen. Uvedená zjištění tak svědčí o tom, že proti M. S. skutečně nebylo ohledně předmětného trestného činu vedeno trestní stíhání ve smyslu § 160 tr. ř. a pro odstup doby došlo k jeho promlčení. Tato skutečnost však na trestní odpovědnosti obviněných jako účastníků ve formě pomoci na jí spáchaném trestném činu nic nemění, protože nepřípustnost trestního stíhání M. S. jako hlavního pachatele nemá vliv na zákonnost odsouzení obviněných J. Š. a K. S. ( viz rozhodnutí č. 7/1994-II. ). Rozhodné je toliko to, že její čin vykazuje všechny zákonné znaky trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. ( při zohlednění hodnoty zástavy přesahující výši poskytnutého úvěru ) a jmenovaná byla jako hlavní pachatelka skutku pod bodem II. napadeného rozsudku také soudem označena a tato její role nebyla ničím, tedy ani uvedeným usnesením o odložení věci, zpochybněna. Nejvyšší soud proto shledal, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud uvedenou skutečnost správně jako otázku předběžnou podle § 9 odst. 1 tr. ř. vyřešily. Proto účastnili-li se obvinění K. S. a J. Š. tohoto činu spáchaného M. S. v postavení pomocníků za podmínek § 10 odst. 1 písm. c ) tr. zák., o čemž není na základě zjištěného a popsaného skutkového stavu žádných pochyb a ani sami obvinění tuto skutečnost žádnými dalšími relevantními námitkami nezpochybnili, byla naplněna rovněž zásada akcesority účastenství, jak soudy nižších stupňů naprosto správně shledaly a v souladu se zákonnými požadavky ve svých rozhodnutích rovněž odůvodnily ( srov. strany 23 až 24 rozsudku odvolacího soudu v návaznosti na strany 31 až 32 rozsudku soudu prvního stupně ). Námitka dovolatelů K. S. a J. Š. tak, jak jimi byla vznesena a formulována, sice po obsahové stránce je způsobilá citovaný dovolací důvod naplnit, avšak Nejvyšší soud shledal, že není opodstatněná. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud, když shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněných R. N., K. S. a J. Š. jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. odmítl. Jestliže obviněný R. N. v závěru svého dovolání žádal o odklad výkonu trestu, Nejvyšší soud ve smyslu § 265o tr. ř. s ohledem na výsledek dovolacího řízení neshledal potřebu odložit výkon trestu odnětí svobody, který byl obviněnému napadeným rozhodnutím uložen. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( § 265n tr. ř. ). V Brně dne 29. ledna 2013 Předsedkyně senátu : JUDr. Milada Šámalová